Obchodníci se strachem (2018)

Naše společnost v zemi uprostřed Evropy žije podle zákonů vytvořených a přijatých jak doma, tak podle těch chytře převzatých od sousedů. A také podle pravidel vytvořených jako společné dílo rodiny evropských národů, případně rodiny národů celého světa.

Po vzniku republiky a pak definitivně po skončení druhé světové války se v naší vlasti dovršilo jedno neštěstí, jehož důsledky sklízíme dodnes. Položili jsme rovnítko mezi národ a stát. Sada rozhodnutí tehdejších politiků dle mne přispívá dodnes k předběžné nedůvěře k čemukoli vytvořenému venku. Přestože nejsme většinou spokojeni s naší českou politickou garniturou, více nám vadí lidé a instituce zvenku. „Kdo nám má co povídat, my máme zkušenost s Mnichovskou dohodou“ – odbýváme ty, kteří se snaží poodhrnout závěs našeho zatemněného okna. Jinak je to třeba s exportem: „Šikovné české ručičky, kupujte, s našimi škodovkami se z technických důvodů jen tak nevybouráte. Nám můžete věřit!“

Slova vytvořená, diskutovaná, zakotvená, zapsaná, slova mající sílu – to je hybná síla našich životů. K čemu by nám byla červená na semaforu, kdyby nehrozila pokuta za to, že nezastavíme? O tom, co bude následovat po dopravním přestupku, se můžeme dočíst v silničním zákoně a také ve tváři policisty s červeným terčem na plácačce, a též na stvrzence o zaplacení pokuty.

K čemu by bylo slovo bez vlivu? Křesťané jsou lidmi slova už proto, že jejich život ovlivňuje Slovo s velkým S, které bylo na počátku a které jim daroval Bůh otec. Jemu křesťané uvěřili proto, že to někdo řekl, někdo zapsal a někdo opakuje jako dobrý důvod k tomu, nechat si jím proniknout celý život. Slovo jako takové nelze omezit ploty a hranicemi. Církev s tím má velké zkušenosti, když pohotově popisuje situace v celém světě, projevuje solidaritu a podporu kdykoli a kdekoli.

Každý, kdo kdy něco domlouval, utvářel smlouvy, chlácholil, napravoval vztahy, ví, jak úžasné je, když se na něčem lidé shodnou. Někdy to jde ztuha, jindy jak po másle. Když se něco nedaří, je třeba vytvořit předpoklady pro nápravu. Třeba aktualizovat včas zákon přikazující zaplatit dluhy i náklady na obsloužení toho dluhu a zároveň zakazující zneužívat navyšovat tyto dluhy ve prospěch cizích kapes, které s původním dluhem nemají nic společného.
Když se množí nesváry mezi manžely, zřídí se poradny, aby se nemuselo okamžitě sahat k rozvodu.
Když se jeví, že chceme být zítra lidmi lepšími než dnes, je dobré kromě vlastního vnitřního rozhodnutí také podpořit ty, kteří tolik štěstí nemají. Třeba ty, jimž se pro nezájem nebo neschopnost rodičů nedostalo toho, čemu říkáme „slušné vychování“. Podpořit ty, kteří jsou těmi nevychovanými postiženi. Oběti domácího násilí. Solidarita, soucit, soudržnost, mezinárodní přesah.

Střih.

A to se tak sebere skupinka lidí, kteří jsou zakotveni v Bohu, jeden má vzdělání v oblasti sociální, druhý teologické, třetí je kovaný v právu. Další snad absolvoval humanitní obor Genderová studia. Někteří jsou v důchodu, ale každý má dost své práce. Na tyto lidi se někdo obrátí se žádostí, aby vyložili jeden jistý mezinárodní text, na kterém shodou okolností hodně odpracovali lidé z Portugalska.

Naše skupina si ten text přečte a řekne si: To tedy ne! Připraví prezentace, získá pověření a začne objíždět města a vesnice s tím, že sice ten text nevytvořili a také v něm na první pohled nic zlého nenacházejí, ale že jsou v něm slova, která nejsou jasná, a že za nimi by mohly být úmysly, které už vůbec nejsou jasné, a proto jsou podezřelé. Vykukuje z toho téměř celosvětově organizované spiknutí. A jak by taky ne, když je ´celý svět zkažený´. Ten text je nazván úmluva, což znamená přihlášení se dle svých sil a domácích možností k jeho obsahu.

Jeden by si řekl, že nám naše skupinka předloží důsledky uplatňování této Úmluvy v zemích, kde už ji mají léta ratifikovánu a zapracovánu. Co je dobře, co špatně.
Ne, oni nejprve přinášejí příklady z jiných světadílů. Mají tam nějakou úmluvu, nebo nemají? Nevíte. Co se týká příkladů ze sousedních evropských zemí, naše skupinka se uchýlí k dezinformační technice marginalizace a také k jejímu opaku. Příklad? V sále sedící zřetelně rozčilený pán nemůže uvěřit tomu, že příslušné orgány třiatřiceti zemí nepochopily, jaké hrůzy se na nás chystají přijetím této Úmluvy. Co dělaly biskupské konference, co vlády, co ústavní soudy těch nešťastných zemí? „Co takové Německo?“ Odpovědí skupinky však je, že Německo je specifické, neb stále žije výčitkami ze způsobení 2. světové války. „A co Francie?“ – Ta také žije výčitkami, ze své koloniální minulosti. „A co zbylých jednatřicet zemí?“ Na to už odpověď nedostanete.
Po dvou hodinách přesvědčovacích monologů o tématech, která se v úmluvě vůbec nevyskytují nebo jsou v ní přítomná jen okrajově, vám mozek vypíná. Takže když dojde k následující epizodě, ani vám to nepřijde divné.
Jedna z účastnic setkání, paní tak šedesátiletá, zasténá: „To je hrůza, co se na nás chystá. Opravdu je to tak?“ – „Ano“, odpovídá hlavní řečnice. – „Tak nezbývá než obehnat nás ostnatým drátem!“ – Bez odpovědi. Po chvilce paní: „Oni nám zakážou Boha!“ – Řečnice potvrzuje: „Ano!“ – „Oni nám seberou Boha!“ – „Ano!“ Paní je bledá jako smrt a sesune se na židli. Hlavní mluvčí, jata situací, dodá: „Jakmile Úmluva vstoupí v platnost, budou křesťané postaveni mimo zákon. To vám garantuji“. Paní lapá po dechu a za chvíli je odváděna mladší ženou pryč. Mám o ni strach.
Techniky, za které se nestydí prodavači hrnců uzavřeným skupinám seniorů.

Střih.

Po představení děkuji přednášejícím za prezentaci, za několik zajímavých pohledů a ptám se, proč propánakrále používají dezinformační techniky: střídání pravd a polopravd, zjevně nepravdivá expresiva. Mluvčí jde do protiútoku: „Jaká expresiva?“ – „Například větu, že po ratifikaci úmluvy budou křesťané postaveni mimo zákon“. – „Trvám na tom,“ odpoví přednášející. – „Prosím, to myslíte vážně?“ – „Ano, vážně. Budeme postaveni mimo zákon.“ – „A jak by to tak mohlo vypadat, takové postavení?“ – „Budeme, uvidíte!“
Došlo mi to: Naše skupinka se dostává do extrémních poloh svým vlastním projevem, utvrzovaná přítomnými posluchači a sebou samými. Souznění je natolik potřebné, že je ho dosahováno i vnitřně nepoctivým způsobem. Zamlčováním, zdůrazňováním, posunováním, a tak dále. To poznání mě zasáhlo jako blesk: Ti lidé sami pevně věří tomu, co říkají.

Obchodníci se strachem, kteří jsou prodejci a zároveň prvními kupujícími svého unfair trade – neférového obchodu.