Potřebuje Evropa silného vůdce? (2018)

Na první pohled překvapí, že do výčtu silných vůdců nezahrnul Miloš Zeman i sebe, protože se jistě za silného vůdce pokládá, připusťme ale, že byl tváří v tvář ruské novinářce stižen náhlým záchvatem falešné skromnosti.

Pomiňme také skutečnost, že Zeman srovnává vůdce autoritářských režimů s demokraticky zvolenými politiky, stejně jako otázku, zda je Donald Trump – obzvlášť po nedávných kongresových volbách a s problémy okolo ruské stopy – skutečně silným vůdcem.

Není také jasné, jak by v EU mohl silný vůdce z jedné země vést ostatní státy. Kdyby něco takového nastalo, byl by Miloš Zeman prvním, kdo by volal, že si nenecháme od žádných cizáků něco diktovat.

Podstatné ale je, že náš pan prezident dokázal, že příliš nerozumí zásadám, na kterých je postavena parlamentní demokracie. Jedním ze základních principů totiž je, že v demokracii nemá mít nikdo příliš mnoho moci a že se jednotlivá centra moci navzájem kontrolují.

Víra ve společně sdílené hodnoty

Demokratický politik může být důvěryhodný, může mít velkou podporu, ale jeho moc má vždy své limity. Stejně tak je jasné, že se politické programy z marketinkových důvodů personifikují, ale v demokraciích pořád ještě rozhoduje shoda na politickém programu. Až pak přichází na řadu ten, kdo bude program prosazovat.

Potřeba domluvy na společném postupu platí na vyšší úrovni i mezi státy Evropské unie, kde je hlavním spojovacím tmelem víra ve společně sdílené hodnoty, a nikoli osoba nějakého panovníka.

Je sice zřejmé, že v bývalých komunistických zemích sílí u určité části populace volání po silném autoritativním vůdci, což je mimo jiné důsledkem zklamání z neefektivity demokratických procesů, ale v zemích s demokratickou tradicí takových lidí mnoho není. Za silného národního vůdce lze jistě považovat Viktora Orbána, toho by ale drtivá většina Evropanů jistě nechtěla následovat.

Pokud dnes někdo prosazuje potřebu silných vůdců, dává jasně najevo, že pohrdá občany, kteří podle něho nevědí, co chtějí a proto jim to musí někdo nadiktovat. Silný vůdce nepotřebuje sebevědomé a samostatně uvažující občany, ale stádo věrných oveček, kteří ho budou následovat kamkoli. A kdo se nepodřídí dobrovolně, tak k tomu bude donucen.

Síla vůdců Číny nebo Ruska není dána jejich božským charismatem, ale především strachem z represivního aparátu. To – doufejme – v Evropě skutečně nechceme. Jestli opravdu EU něco potřebuje, tak jsou to politici, kteří budou energicky prosazovat hodnoty, na kterých je postavena a kteří budou odvážně hledat shodu na vzájemné spolupráci.