Pravda vítězí (1938)

Karel Čapek zemřel právě před 80 lety, tedy 25. prosince 1938. Jeden z nejvýznamnějších českých autorů psal divadelní hry, romány, povídky i krátké novinové sloupky a fejetony. Toto vše ve zvuku můžete poslouchat až do 6. ledna na Rádiu Retro. Podívejte se na program.

Jeho dílo nejenže odráželo vzrušenou dobu První republiky, ale obsahovalo i filosofický přesah. Víra v humanismus a demokracii se silně projevuje také v rozhlasové přednášce „Pravda vítězí“, ve které se věnoval osobnosti a odkazu prvního prezidenta Československa. (…)

Přepis první části

… v první řadě sám na sebe. Odtud jeho rozhodnost, se kterou stál na pravdě plně a kriticky poznané. Kdo s ním mluvíval, vzpomene si, jak často Masaryk v řeči zaváhal a řekl: „Tož to docela jistě nevím.“ Ustavičně si uvědomoval meze toho, co věděl, co je dobře a jasně, a varoval se toho, aby nepřekročil a nevešel na půdu nejistou. Nedůvěřoval slovům a nedal se jimi unášet. Měl strašně nerad jakékoliv květnaté heslovité a demagogické mluvení. Pravda sama o sobě je krásná, tož nač ji zavalit bombastickými slovy. Lidé mají být vedeni pravdou a ne slovy, velkých slov potřebuje, kdo v sobě musí přehlušit něco nepravého a neopravdového.

Ale Masarykova opravdovost neformovala jenom jeho myšlení a projevy. Byl jí prostoupen celý člověk. Byla to přece právě ta jeho naprostá, vrozená urozená opravdovost, ze které vyplývá jeho prostota, síla a vnitřní jednotnost.

Musíme si uvědomit, že Masaryk byl duch neobyčejné životní a kulturní rozlohy. V něm, platónském filosofovi, opravdu žil antický individualismus. Po těle i duchu muž heroický a harmonický byl takříkajíc jeden z posledních velikých klasiků. Ale vedle toho a nad to byl Masaryk duchem plně a hluboce křesťanský. Zbožná víra, životní nadějnost a nadevšechno láska k bližnímu, to byly ty nejpevnější jistoty, o které se opíralo jeho myšlení i konání.

Do třetice pak se nám jeví Masaryk jako typicky moderní empirický duch vědecký. Ta vědecká a kritická metodičnost řídila stejně jeho činnost poznávací jako jeho praxi politickou.

To tedy je základní trojnost duchovního ustrojení Masarykova – antická kultura, křesťanská etika a moderní vědecké poznání. Mimochodem řečeno, je to zároveň trojice pilířů, na kterých spočívá celá evropská vzdělanost. Jsou to tři veliké postupné tradice, ze kterých se během dvou tisíců let zrodilo to, čemu dnes říkáme evropanství.

Tajemstvím bohaté a silné osobnosti Masarykovi však zůstává to, jak v sobě srovnal ty tři vývojové stupně evropské kultury bez jakéhokoliv vnitřního rozporu. V něm vskutku nebylo konfliktu mezi antickým heroismem a křesťanskou pokorou, mezi vírou a vědeckým poznáním, mezi životem v bohu a službou na zemi. Nebylo v něm rozporu, protože pravdu nejen myslil a hlásal, nýbrž plně a opravdově žil. To, co si navzájem odporuje v abstraktních lidských pojmech a formulacích, nemusí si odporovat v životě cele a opravdově prožívaném. …

Přepis druhé části

… pravda, celá a opravdová pravda, pravda skutečně živá, je neomezená a snášenlivá. Mravní stav opravdovosti vylučuje fanatismus a nesnášenlivost, neboť obsahuje úctu k veškeré pravdě, ke všemu, co člověku je pravého, poctivého a upřímného. V tomto smyslu musíme rozumět Masarykovu heslu „Pravda vítězí“. Ano, ale nakonec nikoliv pravda fanatiků, nýbrž pravda moudrých a opravdových lidí.

Řekli jsme, že se v Masarykovi ztělesňuje trojí veliká tradice evropská – antika, křesťanství a vědecké poznání. Jsou to tradice humanistické, na nich spočívá všechna svoboda osobní, svoboda ducha a mravní uznání bližního. Ale je tu ještě tradice čtvrtá a poslední, která dnes stále pronikavěji zasahuje do osudů Evropy a lidského světa. Je to duch technického a hospodářského ovládání hmoty. Je to ten lidský dynamismus, který se snaží čím dál tím neomezeněji ovládat přírodní síly, lidskou práci a nakonec lidi samotné. Je to duch dominace, který dnes přerůstá ducha poznání.

Tomuto modernímu duchu technickému a hospodářskému nejde o hledání pravdy nebo poznání světa, nýbrž o krajní využití hmotných prostředků a sil. Ani člověk, ani společnost, ani národ nebo stát mu koneckonců nejsou než materiálem, který se má účelově zpracovávat, než kolektivní silou, která se má usměrnit k maximu výkonnosti, než prostředkem, aby se toho ovládlo ještě víc.

Nuže, svět posedlý tímto dynamickým duchem už rozhodně není světem Masarykovým. Tady je hluboký předěl, podle něhož se budou lidské názory a snahy třídit ještě hluboko do budoucnosti. Svět Masarykův, svět velké humanitní tradice, není v první řadě předmětem ovládání, nýbrž předmětem poznání a součinnosti s vůlí boží, jak to překrásně formuloval věřící Masaryk. Člověk nikomu není prostředkem nebo nástrojem, nýbrž cílem. Jako syn boží je hoden rovnosti, svobody a bratrství. Společnost není organizací síly, nýbrž organizací lidského práva, není tu proto, aby …