Ať žije krásná česká ústava (2018)

Už proto, že díky ní žijeme i přes viditelně autoritářské tendence některých aktuálních držitelů moci ve svobodné a demokratické zemi.

Příběh vzniku konstituce samostatného českého státu byl popsán mnohokrát, mimořádně poutavě to třeba udělal v knize o „dědečkovi ústavy“, soudci Vojtěchu Ceplovi, novinář, právník a dnes komunální politik Tomáš Němeček.

V poslední době slyšíme čím dál intenzivnější odsudky 90. let jako doby divokého, někdo říká mafiánského kapitalismu, doby bez pravidel a elementárního vkusu v oblékání.

Má to svou logiku, pokud nám momentálně vládnou lidé, kteří sice v 90. letech položili základy svého bohatství, dnes o tom raději příliš nemluví a paušální zatracení jedné velmi složité historické éry se k tomu hodí úplně nejlépe.

Co dnes ústava nedovolí

Ano, 90. léta byla trochu divoká, syrová, stalo se v nich mnoho nepěkného, protože co by se asi tak dalo čekat, když po 40 letech otevřete papiňák. Ale stejně tak se Čechům v té době pozoruhodně úspěšně podařilo položit základy nového státu, který na nich funguje dodnes. A ústava patří mezi ně.

Zvlášť, když si uvědomíme, že se začala psát teprve v létě 1992, kdy bylo jasné, že společný stát končí. Zvládnout základní předpis státu za čtyři měsíce je v podstatě neuvěřitelné, což zvlášť vynikne ve srovnání například s délkou sestavování regulerní vlády po posledních volbách nebo opravou D1.

Nová ústava vznikala v době, kdy byly politické špičky země v čele s Václavem Klausem plně zaujaty velmi obtížným (a brilantně zvládnutým) dělením federace. A také v atmosféřé, kterou zřetelně ovlivnilo rozdělení rolí pro dva nejvýznamější politiky té éry. Václav Klaus již českým premiérem byl, Václav Havel se prvním českým prezidentem měl stát – a také se jím v lednu 1993 stal.

A tak se pochopitelně hrálo i o jejich vzájemné postavení. I proto je role českého premiéra významně silnejší než ta prezidentská, zvlášť do doby, kdy česká ústava prodělala svou zřejmě nejvážnější změnu a v roce 2011 byla zavedena přímá volba prezidenta. (Mimochodem, Václav Havel za ní lobboval už v létě 1992.)

Ústava se ale přes toto tempo i osobní tóny, které její přípravu provázely, osvědčila v základní věci: Jen velmi obtížně lze přes ni změnit charakter země. Její brzdy a pojistky fungují – čemuž nejlépe napomáhá Senát, o jehož smyslu se vedly debaty už na podzim 1992, stejně jako v dalších letech, než byl na podzim 1996 konečně naplněn.

Mimochodem, většinový volební systém pro horní komoru se do ústavy dostal až při projednávání v České národní radě 16. prosince 1992 na návrh nezávislého, dávno zapomenutého poslance Hirsche. Takhle přijímat ústavu bylo skutečně možné jen v té době.

Ústavní právníci budou mít nepochybně mnoho podnětných návrhů, jak ústavu po 26 letech vylepšit – často se třeba mluví o chybějících lhůtách třeba při některých krocích, kupříkladu jmenování premiéra hlavou státu. (Na podzim 1992 zjevně převážil názor, že není třeba, aby ústava svou podrobností připomínala návod k automatické pračce.) To je úplně legitimní debata.

Zároveň je ale jisté, že momentálně ani vládnoucí společenská většina složená z prezidenta, předsedy vlády a jeho hnutí, komunistů a SPD nemá a hned tak nebude mít sílu základní pravidla změnit, jakkoliv by si to moc přála a její vůdci mluví o likvidaci Senátu či změně volebních zákonů.

Česko ještě nikdy nebylo tak blízko změně charakteru země, ani v čase opoziční smlouvy, která nakonec také narazila na ústavu a její instituce. Ústava to nedovolí ani dnes.

Český stát má štěstí – má dobrou ústavu.