Vzpomeňme na Václava Havla (2018)

Na půdě této instituce zazněla 8. března 1994, tedy o dva roky dříve a zjevně zanechala hluboký dojem. U nás doma si jí málokdo všiml, a pokud ano, tak jen jako další součást tehdy úspěšného Havlova tažení světem.

Podrobnějšího rozboru myšlenek, které obsahovala a veřejné diskuse o nich se však nedočkala.

To ovšem nebránilo odpůrcům prezidenta Havla spustit na jeho hlavu lavinu kritiky názorů, které si nemyslel, neříkal ani nezastával. Proti tomu je ovšem obtížné se bránit. A tak se v obecném povědomí zakořenily nepravdy, které už žijí vlastním životem.

Jednou z takových nepravd, které slýcháváme dodnes je, že „havlisti“ usilují o to, zbavit naši republiku samostatnosti a že jim jde o to zbavit nás naší národní identity, abychom splynuli do jakési nadnárodní neurčité masy.

Co bylo bráno vážně

O tom, že se jedná o nesmysl, se může přesvědčit každý, kdo si myšlenky z Havlova projevu připomene.

Řekl doslova toto: „Evropskou unii nechápu jako nějaký monstrózní nadstát, v němž by se měla postupně rozpustit svébytnost všech přerozmanitých součástí Evropy, národů, států, etnik, kultur, regionů. Naopak: chápu ji jako systematickou tvorbu prostoru, umožňujícího různým svébytným součástem Evropy rozvíjet se svobodně a po svém v prostředí trvalého bezpečí a pro všechny výhodné kooperace založené na principech demokracie, respektu k lidským právům, občanské společnosti a otevřené tržní ekonomiky.“

Stručně a jasně řečeno. V pár větách je zde vyjádřen politický program Evropské unie, který vyjadřuje náš národní zájem a při tom bere ohled i na zájmy druhých, program, který lze rozpracovat, na který lze navazovat i po letech.

Myslím, že při vzpomínce na úmrtí Václava Havla nemusíme propadat nostalgii, ale je dobré připomenout to, co skutečně říkal. Právě tak si můžeme vzpomenout na dobu, kdy se o České republice v Evropském parlamentu nemluvilo jako o potížistech či jako o těch, kteří jen zneužívají dotace a výhody členství v této organizaci. Ano, tehdy jsme Evropanům měli co říci a to, co jsme řekli, bylo bráno vážně.