Do nového roku (2018)

Ne snad, že bych se během něho něco zásadního dozvěděl, ale spoustu věcí jsem si uvědomil. Například to, že tři čtvrtiny, nebo skoro tři čtvrtiny z těch sta let jsem zažil! To je šokující zjištění.

Člověk si připomene, že oba moji rodiče ještě zpívali ve škole Zachovej nám Hospodině a můj pradědeček byl tajný císařský rada a jeho dědeček bojoval v napoleonských válkách.

Ono se v rodinné tradici nedochovalo, na jaké straně. Že je to jedno, můj ty bože. Dotyk času. Ohlédnu se, pár příbuzných a on tu stojí Napoleon v rohatém klobouku, stín včerejška.

A ta naše republika. Jak se to tak všechno připomínalo, ona byla původně dlouhá jako salám. Krájeli ji jedni a hned druzí, v podstatě vyjma okrájeného Rakouska si během těch sta let ťafnuli všichni naši sousedi. Z původního salámu zbyl okrojek.

Rovně a s úsměvem

No a byl to taky národnostní mlýnek na maso. Ze začátku tu byl salám – babylonská věž. Rusíni, Slováci, Maďaři, Poláci, Židi, Němci a taky Češi a Moravani, samozřejmě. Zavrčelo to, projeli jsme nějakým žentourem nebo šrotovačkou a vyplivlo nás to jaksi etnicky očištěné.

Za tu poslední očišťovací akci, to odšrotování Němců, může hlavně Stalin. Máme mu za to být vděčni nebo mu spílat? O tom se jaksi moc nepřemýšlelo, ale nevadí. Máme před sebou dalších sto let na úvahy.

Příští rok budeme přemýšlet o něčem jiném. Třicet let od listopadu, třicet let od dnů, kdy ledy definitivně pukly. Po celý rok budou příležitosti k reflexi.

V našich poměrech reflexe obvykle znamená, že se zmáčkne vypínač hnojometu a hází se špína na všechny strany. Že bylo všechno špatně a tohle nedopadlo a tamto mělo být jinak.

Naštěstí tu zůstává to podstatné. Žijeme ve svobodné zemi, řídíme si vlastní osud, třeba někdy mylně a dokonce snad až i trapně. Ideový hnojomet může házet špínu na všechny strany, ale na tomhle faktu nic nezmění.

Konec konců, i to že ten hnojomet je každému k dispozici, je součást svobodných poměrů. Přeji nám všem, abychom do nového roku vstoupili rovně a s úsměvem.