Kdo jsou lepšolidi? (2018)

O tom, co to je vůbec populismus, který politik je a který není populista, se vedou samozřejmě spory.

Někteří z těchto „lepšolidí“ vypracovali teorii o politickém stylu, který má své kořeny až někde ve starořímské skupině populárů, jiní tvrdí, že populistou je vlastně každý politik usilující o hlasy voličů. Nicméně všichni se shodnou, základním principem takového stylu je obrana takzvaně prostého a dobrého lidu před zkorumpovanými a zkaženými elitami.

Populistický politik si přivlastňuje nárok na zastupování vůle lidu, což ho opravňuje k odmítání plurality názorů ve společnosti a z toho plynoucí společenské debaty. Nic na tom nemění skutečnost, že dotyčný politik sám patří mezi elity, které tak rád kritizuje a že jeho praktické kroky jdou často zcela proti zájmům prostého a dobrého lidu.

Nakonec i Miloš Zeman hovořil o tom, jak se všichni radujeme z hospodářského růstu, ačkoli většina občanů ČR – zejména z řad jeho voličů – z hospodářského růstu vůbec nic nemá.

Uctívání jednoho báťušky

Demokracie je ale založena na konfrontaci nabídek různých návrhů řešení. Ty v drtivé většině pocházejí právě od těch, kteří „své názory považují za nadřazené názorům ostatních lidí“, protože jiní lidé v politice, zejména na vůdcovských pozicích, ani nejsou. Pokládat své názory na společensky nejprospěšnější je základním předpokladem vstupu do politiky.

Nakonec samotný Miloš Zeman je toho ukázkovým příkladem. Pokud by tomu tak nebylo, nepokládal by za nutné nás se tak obšírně se svými názory na volební systém, ekonomiku a Visegrádskou čtyřku vůbec seznamovat.

Důležité ovšem je, že v demokratickém státě mají občané přístup k různým názorům, a že existuje celospolečenská debata o těchto názorech, na jejímž základě si každý může udělat názor svůj a podle toho se pro ten či onen názor, rozhodnout.

Stavět nositele jiných názorů do polohy nepřátel společnosti, dělit společnost na my – obyčejní lidé na jedné straně a oni – namyšlení elitáři, kteří si myslí, že jsou něco lepšího, na straně druhé – nevede k diskusi, ale bývá zárodkem autoritářských pořádků.

Prezident ČR samozřejmě nemá tak často příležitost seznamovat svůj národ se svými názory, a jeho možnosti ovlivňovat politické dění – jakkoli jde o hlavu státu – jsou spíše dané pouze ochotou premiéra a vlády mu naslouchat.

Pokud ale budeme pokládat útoky politiků stavějící do protikladu „nás – obyčejné lidi“ proti nafoukaným a nadřazeným elitám za normální, budeme podkopávat základy západní demokratické společnosti, kde každý názor, byť pochází z jakkoli pomazané hlavy, může být zkoumán a pověřován. Místo rozumné celospolečenské debaty se tak budeme posouvat k uctívání jednoho báťušky, jehož vůle je zákonem.