Macron jako nový lídr Evropy (2018)

Leckdo unii už odepisoval, chyběla energie jít dopředu. To se začalo v posledním roce měnit. Populisté uspěli v různých volbách méně, než se očekávalo. Ekonomika EU začala růst.

A co je možná nejdůležitější: ve Francii zvítězil v prezidentském klání energický a silně proevropský Emmanuel Macron, který nabídl unavené Evropě to, čemu se v angličtině říká „leadership“.

Jak víme z historie EU, její vznik i nejodvážnější reformy se přitom pojí právě se silnými lídry, kteří měli vizi a byli ochotní se za ní bít. Jenže poslední taková generace skutečných lídrů odešla s Francoisem Mitterandem a Helmutem Kohlem.

Angela Merkelová, která Kohla nahradila v čele Německa, sázela na opatrnost, a když přišlo na rozhodování mezí německými a evropskými zájmy, dávala přednost spíš těm německým.

Macron vtrhl na evropskou scénu se smělými plány. Jeho projev na Sorboně před půl rokem byl přehlídkou nápadů, jak EU reformovat. Bylo sice zřejmé, že mnohé z těchto nápadů — kupříkladu vytvoření vlastního rozpočtu eurozóny nebo zřízení pozice ministra financí eurozóny — narazí v Německu, ale že o některých jeho reformních návrzích se bude muset mluvit. I opatrnou Merkelovou nakonec, zdá se, o některých svých reformních vizích přesvědčil.

Po loňských volbách v Německu se dlouho čekalo, zda se podaří sestavit koaliční vládu. Podařilo se a tandem Macron-Merkelová se nyní zřejmě pustí do práce.

Ujede nám evropský vlak?

Možná se symbolickým mezníkem stane 17. duben 2018, kdy Macron pronesl svůj první projev v Evropském parlamentu. Ke svým konkrétním reformním návrhům se v něm nevrátil — snad jen s výjimkou slov o potřebě větší integrace v eurozóně, což znamená, že se nevzdal své představy o dvourychlostní Evropě.

Navrhl také zřízení evropského fondu, z něhož by byly kompenzovány komunity, které přijímají uprchlíky. Jinak byl ale jeho projev především burcováním k boji na obranu liberální demokracie proti nacionalismu a neliberálním tendencím v některých zemích. Mluvil dokonce o jakési evropské občanské válce.

Pokud jde o samotný projekt evropské integrace, připomněl, proč je důležitý a vybídl k vytvoření evropské suverenity, která bude silnější než ta národní. A je podle něj třeba spustit zásadní debatu o smyslu evropského projektu.

Bylo zřejmé, že před Evropským parlamentem stojí nikoliv jen francouzský prezident, ale nový vůdce Evropy, ne nepodobný otcům zakladatelům i velkým reformátorům minulosti. A bylo zároveň zřejmé, že Německo na jeho projev čekalo, protože Merkelová v týž den prohlásila, že je třeba zvýšit rychlost evropských reforem, zejména pokud jde o hospodářství, eurozónu, vědu a společnou azylovou, obrannou i zahraniční politiku.

Na to, jaké reformy se v EU spustí jako první, si musíme počkat. Jisté ale je, že se věci dají do pohybu. I proto je více než důležité, aby se v České republice konečně zformovala akceschopná vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny.

Mohlo by se nám totiž jinak stát, že kvůli utrácení veškeré politické energie na stále více absurdní divadlo jménem „sestavování vlády“ nám ujede evropský vlak.