Ranní úvaha Marka Orko Váchy – Obrazy, které nenamaluješ, nevzniknou nikdy (2019)

V historii vědy to tak občas vidíme, že na stejný objev přijdou dva nebo i více vědců, často nezávisle na sobě a často třeba i v jiných zemích a často dokonce skoro současně.

Diferenciální počet sice vymyslel Isaac Newton, avšak nezávisle na něm Gottfried Leibniz. Charles Darwin objevil jeden z mechanismů evoluce, kterým je přírodní výběr, a již někdy v roce 1838, dva roky poté, co se vrátil ze své slavné plavby kolem světa, věděl, co chce napsat. Vydání O původu druhů by vyšlo mnohem později než v roce 1859, kdyby Darwin nedostal několikastránkový dopis od jinak neznámého sběratele hmyzu jménem Alfred Russel Wallace. Darwin si pak posteskl, že kdyby někdo chtěl z jeho dlouho připravovaného a obšírného kompedia udělat stručný výtah, byl by to právě Wallaceův dopis.

Dnes sice mluvíme o Darwinově teorii, ale mohli bychom mluvit i o Darwinově-Wallaceově teorie nebo jen o Wallaceově teorii. To, že se ujal termín Darwinova teorie je proto, že Darwin shromáždil pro svou teorii velké množství důkazů, na svou hlavní myšlenku přišel několik let před Wallaceem a zejména byl v té době již mnohem slavnější.

Johann Gregor Mendel položil základy genetiky, avšak jeho práce z roku 1865 Versuche über Pflanzenhybriden zůstala nedoceněna 35 let, až v roce 1900 na stejnou myšlenku přicházejí nezávisle na sobě Erich Von Tschermak, Hugo de Vries a Carl Correns, kteří si ovšem později uvědomují, že stejnou myšlenku již před 35 lety publikoval opat Gregor Mendel v austrijském městě Brünn.

James Watson s Francisem Crickem pracující ve Velké Británii uhodli a publikovali v roce 1953, že DNA má tvar dvoušroubovice, avšak kdyby se tak nestalo, možná že i jen pouhých několik týdnů po nich by věc velmi pravděpodobně odhalil Linus Pauling na druhé straně oceánu. Paulinga naši studenti znají jako objevitele alfa helixu u proteinů – Pauling věděl, že příroda má ráda šroubovice, a odhadl správně, že i struktura DNA bude šroubovitá; jen ve své době nevěděl, kolik vláken a jak přesně je poskládat. Vědci jsou snad opravdu v tomto smyslu nahraditelní a když na velký objev nepřijde stávající generace, tak naši žáci jej učiní.

Jenomže život člověka nepřipomíná ani tak vědu, jako spíše umění, v umění platí jiná pravidla hry. Umělci totiž nahraditelní nejsou.

Kdyby zde nebyl Antonín Dvořák, Novosvětská by nikdy v dějinách světa nevznikla, nenapsali by ji ani jeho žáci, ani žáci jeho žáků. Kdyby zde nebyl Alfons Mucha, nikdo by nikdy nenamaloval Slovanskou epopej, ani jeho žáci, ani nikdo další. Kdyby zde nebyl Vincent van Gogh nebo Antonio Gaudí, jejich díla by nikdy nebyla a nikdy by nestála Sagrada Familia.

Toto je obrovská výzva pro nás. Pokud rezignujeme na pozvání k umění, naše místo zůstane prázdné, symfonie, které nenapíšeme my, nevzniknou nikdy, obrazy, které nenamalujeme my, nebudou namalovány nikdy. Pokud rezignujeme na pozvání k životu, dobré projekty, které když nepřivedeme k životu my, nikdy nevzniknou. Z učebnic dějepisu nemusíme znát drobná data pod čarou, ale jednu věc bychom si odnést mohli: dějiny píší jednotlivci. Dějiny píší ti, kteří nepoužívají kondicionály, co by se mělo, ale ti, kteří ví, že to musí být oni, kdo začnou.

Dodávám k našim studentům, že Antonínu Dvořákovi, Alfonsi Muchovi nebo svatému Františkovi bylo jednou také těch sedmnáct let, také seděli ve školních lavicích – a pak zvedli výzvu.

Tentýž princip platí pro pozvání k životu jako takovému. Cesta, kterou neprojdeme my, nikdy nevznikne a pokud rezignujeme, možnost našeho života zůstane prázdná, nevyužitá.