Kontrola prázdných bytů v Praze není šmírování, ale způsob řešení krize bydlení (2019)

Nejčastěji se přitom mluví o nedostatku nových bytů a o dost méně už o tom, jaké byty to mají být. Nejsilněji se stávající krize projevuje ve velkých městech, která pro svou divokou privatizační a deregulační politiku minulých let zpravidla nedisponují nejen byty, ale ani pozemky, které by mohly narovnat nerovnovážný trh.

Města tak nemůžou konkurovat soukromému sektoru a určovat výstavbu s ohledem na zájmy obyvatel, nejen s ohledem na zájmy kapitálu. A tak zatímco zisky developerů rychle stoupají a všude rostou nové rezidenční oblasti, na které ale dosáhnou převážně lidé se zahraničními příjmy nebo jen ti nejbohatší, celé skupiny městských obyvatel zůstávají trvale mimo veřejný zájem.

Piráti v čele s primátorem Zdeňkem Hřibem tento týden přišli s jednou z prvních politických cest, jak se k tristní situaci postavit: navrhli, že kontrolou elektroměrů zjistí, kolik bytů v Praze je nevyužívaných a následně navrhnou jejich vyšší zdanění. Samozřejmě, že ihned nastala mela. Už zase tady máme komunismus, tentokrát v podobě „šmírování“ soukromého vlastnictví a jeho možného omezování.

Ponechme stranou, jestli je to zrovna nápad s elektroměry, co pomůže dobře identifikovat prázdné a nevyužívané byty v Praze. To na pirátském návrhu není to nejpodstatnější. Důležitá je už samotná snaha něco dělat – třeba takovou politiku bydlení. Ta v Česku zatím zoufale chybí.

Kdo dosáhne na koupi bytu?

Ministerstvo pro místní rozvoj není schopné už několik let zajistit zákon o sociálním nebo dostupném bydlení. Politika obcí se tak liší, je ovlivněna množstvím bytů a pozemků, které jsou v obecním vlastnictví a mimo to ještě podléhá samotné proměnlivosti politického prostředí – lidé ve vedení obcí a měst se střídají a přinášejí různé ideologické pohledy na to, co se má v oblasti bydlení dělat. Ale většinou se – krom prohlubování privatizace – nestihne vůbec nic. A krize se prohlubuje.

V Praze k už vyjmenovaným problémům připočtěme Airbnb, vysoký podíl investičních bytů i to, že územní plánování je magistrátní, kdežto bytová politika se různí a podléhá autonomii jednotlivých částí města a vyvstává před námi problém, který je nutné začít co nejdřív řešit.

Zdanit prázdné byty se před časem rozhodl třeba Vancouver a do obecní kasy tak přivedl finance, které mohl použít na vlastní bytovou politiku. A ačkoliv prázdné byty nejsou tím nejpalčivějším problémem Prahy – tím je opravdu absence komplexního politického programu, jak zajistit dostupné bydlení – je důležité mít o nich přehled.

Regulace pak není žádný nástroj komunismu, ale jeden z neužívanějších politických principů v demokratické společnosti. A už dávno se vztahuje i na soukromé vlastnictví – vyvlastnění se už dnes týká nemovitostí, o které se majitel víc jak deset let nestará.

A když necháte chátrat auto na ulici, hrozí vám paragraf ze zakládání nelegální skládky. Opuštěné pozemky, které majitelé nechávají ladem na venkově, jsou zase v rozporu se zákonem o rostlinolékařské péči – jak uvádí na svém Facebooku Matěj Hollan. Vyvlastňování v zájmu velkých státních staveb typu dálnice je pak kapitola sama pro sebe.

Jenže se ukazuje, že řešit zrovna bydlení je v českém prostředí nějak specificky náročné. Vlastnit jakoby znamenalo „dělat si, co se mi zlíbí“. Pořád tu panuje představa, že vše vyřeší trh, a že je nutné podporovat jen jeden typ vlastnictví: ten soukromý. A to ačkoliv na koupi bytu už tu skoro nikdo nedosáhne.

Na družstva nebo obecní bydlení se zapomnělo a náklady na bydlení rostou podle analýzy, kterou před časem zveřejnila organizace Arnika, dvakrát rychleji než mzdy. Pirátský krok tak představuje první reálnou snahu krizi čelit.

To, co se zjištěnými informacemi koalice udělá – sesbírá-li je vůbec – je pak samozřejmě otázkou politické odvahy a vůle. Snad ji Piráti najdou. Lidí, kteří mají v hlavním městě problém přežít, je totiž určitě víc, než demagogických a fanatických kritiků návrhu. Jen nejsou – na rozdíl od nich – tak slyšet.