Ranní úvaha Jana Bělíčka – Černobyl jako ukradené trauma (2019)

Přesto si pamatuji, že tato katastrofa byla v mém dětství častým tématem hovorů. Spekulovalo se o tom, jestli se jaderný spad dostal až na české území nebo zda nejsou radioaktivitou nacucané houby v našich lesích. Černobyl byl zkrátka, minimálně pro celou východní Evropu, velkým traumatem.

Běloruská spisovatelka a držitelka Nobelovy cenu za literaturu Světlana Alexijevičová ve své knize Modlitba za Černobyl píše, že každý pátý Bělorus dnes žije na radioaktivitou kontaminovaném území. Na začátku 90. let Alexijevičová uskutečnila několik desítek rozhovorů s přeživšími a prostřednictvím jejich výpovědí zrekonstruovala v Modlitbě za Černobyl neuvěřitelný příběh této největší technologické katastrofy 20. století.

Čtenáře mrazí především z toho, jak se s výbuchem vyrovnávali vedoucí pracovníci v jaderné elektrárně, i politické autority sovětského režimu. Hrozbu se pokoušeli celou dobu bagatelizovat a obyvatelům města Pripjať, které bylo v 70. letech zbudováno právě pro potřeby pracovníků Černobylu, tvrdili, že mají celou situaci pod kontrolou a nikomu nic nehrozí.

Černobyl se v mnohém stal labutí písní Sovětského svazu, protože naplno demonstroval limity systému, který nebral velký ohled na vlastní populaci a snažil se i z takto extrémně nebezpečné situace prostě jen nějak politicky vybruslit. Jak ovšem ukazuje právě kniha Světlany Alexijevičové, zahladit tuto katastrofu bylo v podstatě nemožné.

Důsledky ozáření se brzy začaly objevovat skoro všude a s nimi i zdravotní potíže, které nebylo možné zamlčet. Nespokojenost s politickou reprezentací rostla a černobylská katastrofa byla jednou z hlavních příčin toho, proč sovětský režim přišel o zbytky své legitimity.

Televizní stanice HBO nyní ve spolupráci s britskou stanicí Sky uvádí pětidílnou minisérii Černobyl. Kritika společně s diváky se rozplývá nad tím, jak detailně a hrůzostrašně tvůrci celou katastrofu zobrazili a jak se jim skvěle povedlo zachytit manipulace, v nichž si sovětské autority zahrávaly s životy obyčejných lidí. Přesto mě na minisérii Černobyl něco dráždí. Speciálně v dnešní době posedlé reprezentací menšin a potíráním zločinů kulturní apropriace je takřka neuvěřitelné, že se britští a američtí tvůrci odváží podobnou katastrofu zobrazit a ani při tom nepředstírají, že mají s Ukrajinou, Běloruskem nebo Ruskem cokoliv společného.

Vidět desítky britských herců navlečených do dobových oblečků, kterak v ostrovní angličtině sehrávají role ukrajinských hasičů, inženýrů a politiků, je velmi zvláštní pocit. Nedokážu si představit, že by tým ve stejném složení natočil třeba rekonstrukci katastrofy v japonské Fukušimě a nezpůsobil by tím mezinárodní skandál. Ostatně ani seriálovou adaptaci neapolské ságy Geniální přítelkyně si HBO nedovolila natočit v angličtině a v celých pasážích se dokonce hovoří v neapolském dialektu. Jakmile ale jde o východní Evropu, novodobé normy reprezentace a mediálního zobrazování, zdá se, přestávají hrát roli.

I na Ukrajině a v Rusku najdeme celou řadu talentovaných herců, kteří mohli v Černobylu klidně hrát a seriálu by to určitě neuškodilo – možná právě naopak. Pokud chce současná kultura propojovat rozličné minority a překonávat celosvětové odlišnosti, proč do tohoto procesu odmítá zapojit východní Evropu?

Nejen v Ukrajincích teď může zůstat silná pachuť z toho, že jim někdo ukradl jejich trauma a rozhodl se na něm vydělat peníze, aniž by jim cokoliv vrátil zpět. Můžeme se pak divit tomu, že se dnes v Evropě opět tvoří příkopy, které kopírují pořádky z časů studené války?