S Jiřím Stránským v norském lese (2019)

Slavili jsme tam norskou premiéru opery Edvarda Schiffauera „Vrať nám, ptáku, hastrmana“ s příbuznými překladatelky libreta Britt Nygård Matuchové, která z Prahy poslala e-mail: zemřel Jiří Stránský.

Tu operku pro děti jsme v roce 1972 psali ve věznici na Borech; já veršíky libreta a Eda muziku: bez piána, jen tak v hlavě. Odsoudili nás za to, že jsme veřejně vyjádřili svůj postoj k sovětské okupaci Československa. A hle, naše kriminální dílko se po několika inscenacích doma dočkalo také norského uvedení v Ringsakeru.

Jiří Stránský strávil v komunistických kriminálech 50. let v nesrovnatelně horších podmínkách nesrovnatelně delší dobu. Za údajnou velezradu ho odsoudili jako mladistvého k osmi letům, prošel několika lágry a věznicemi, těžil uran v Jáchymově, po propuštění nemohl publikovat, de facto byl bez soudu odsouzen k mlčení.

Optimismu, který kolem sebe šířil po celý život, jej však žádný komunistický kriminál nezbavil.

Neměli bychom zapomínat

Měl jsem to štěstí natočit pro pořad Hlasy a ohlasy Rádia Svobodná Evropa spoustu padesátiminutových rozhovorů na téma Co trápí a co těší Jiřího Stránského. 30. září 2002 jsme se loučili s posluchači. České vysílání Svobodné Evropy končilo, poslání rádia financovaného americkým Kongresem – svobodně a pravdivě informovat, bylo naplněno.

Svobodně a pravdivě už měly v naší zemi informovat všechny sdělovací prostředky. V posledním příspěvku, který jsme spolu natočili, Jiří Stránský znovu zopakoval, že ho trápí, jak lidé snadno zapomínají, čeho se komunistický režim v naší zemi dopustil. Paměť a její ztráta byla leitmotivem Stránského obdivuhodného díla.

V úterý 4. června na Václavském náměstí demonstranti požadující odstoupení premiéra Babiše uctili minutou ticha oběti masakru na pekingském Náměstí nebeského klidu a památku Jiřího Stránského. Neměli bychom zapomínat na to, jak obludnými způsoby udržuje totalitní režim svoji moc.

Neměli bychom zapomenout na to, co při každé příležitosti zdůrazňoval Jiří Stránský: že bychom neměli zapomínat. Charakteristickým rysem jeho osobnosti byl burácivý smích. A na ten se zapomenout nedá.