K čemu je Milion chvilek pro demokracii (2019)

Kupříkladu že demonstrující varují před zatím reálně neexistujícími hrozbami, jako je útok vlády Andreje Babiše na justici s pomocí nedávno jmenované ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Anebo že požadují rezignaci premiéra Babiše, ač ten má navzdory kauze Čapí hnízdo i Evropskou komisí kritizovanému konfliktu zájmů nadále podporu zhruba třetiny českých voličů. A navíc i podporu sociálních demokratů a komunistů, a pokud by bylo nejhůř, tak i Strany přímé demokracie Tomia Okamury.

Protesty jsou tak prý zbytečné, protože rezignaci Babiše si i ve světle jeho odmítání požadavků na odstoupení z funkce nevynutí. A to, ani kdyby iniciativa Milion chvilek pro demokracii zaplnila Letenskou pláň.

Mnohým kritikům demonstrací, které se konají v poslední době už po celé republice v desítkách měst, ale uniká, že občanská společnost má mnoho tváří. Jednou z nich je svobodné vyjádření občanských postojů k různým společenským a politickým jevům, přičemž momentální reálnost splnění nejrůznějších požadavků, které kupříkladu na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii zaznívají, nemusí být rozhodující.

Šipka historického vývoje

Většina lidí, kteří na demonstrace chodí, dobře ví, že Babiše nebo Benešovou k rezignaci nejspíš nepřinutí, ale považují za důležité vyjádřit svůj postoj.

Kritici demonstrací také občas tvrdí, že i kdyby na zmíněnou Letnou přišel třeba i milion demonstrantů, je to ještě pořád málo ve srovnání s počtem voličů, kteří odevzdali svoje hlasy hnutí ANO v posledních volbách.

I to je srovnání zcela liché, protože jít jednou za čas do volební místnosti, která se obvykle nachází pár set metrů od místa bydliště, a dát nějaké straně hlas, je z hlediska vynaložené energie i intenzity občanské angažovanosti něco zcela jiného než se dopravit, často třeba přes půl republiky na místo několik hodin trvající demonstrace.

Demonstrace i jiné protesty nejsou volby, jejichž výsledky se vzápětí promítnou do nějakých politických změn. Na Slovensku se například před několika lety masivně demonstrovalo proti vládě během tzv. kauzy Gorila, ukazující na korupci v nejvyšších patrech politické moci.

Vláda tehdy nepadla, ale když přišel další skandál v podobě vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho družky, nápor ulice už nevydržela. Slovenská občanská společnost byla už lépe zorganizovaná. Nyní jsme na Slovensku svědky politických změn, ve které ještě před pár lety nikdo nedoufal.

Jinými slovy: Milion chvilek pro demokracii dělá záslužnou práci už tím, že se mu podařilo zmobilizovat statisíce lidí. Probouzí k životu českou občanskou společnost, která po neúspěchu „Děkujeme, odejděte!“ z roku 1999 byla 20 let poměrně pasivní.

Důležité také je, že věci vzali do rukou mladí lidé, nikoliv tedy primárně osobnosti, jejichž jména se v posledních 20 letech objevovala pod každou významnější peticí.

Milion chvilek pro demokracii už zásadním způsobem změnil společenskou dynamiku. Velké vzepětí části společnosti, kterého iniciativa dosáhla, ukazuje, že postkomunistická část společnosti, o kterou se opírají Babiš a prezident Zeman, se dostává do defenzivy, a je, i demograficky, na odchodu.

Mocenský kartel, který oba politici na základě podpory této části společnosti vytvořili, sice může nějakou dobu přežít, ale masivní demonstrace ukazují, že šipka historického vývoje už míří jinam, k modernější a více demokratické, protože občansky zakotvené, české budoucnosti.

Autor působí na New York University Prague