Ranní úvaha Vladimíra Justa – Samý Filint a žádný Alcest (2019)

Totéž platí o divadelních inscenacích či filmech: je-li jejich dramaturgické podloží vycucané z prstu  – nebo je-li postaveno na nějakém utkvělém bludu – je pak sebepoctivější práce herců a dalších složek neblaze limitována.V poslední době se s tím setkávám v činohře ND, zejména ve Stavovském divadle a na Nové scéně.

Po Zbyhoňovi, Plukovníku Švecovi, hilarovském Za krásu a nejnověji Molièrově Misantropovi už nevěřím, že jde o náhodné nepodary, nýbrž o hlubší příčinu. Totiž o chronické selhávání dramaturgie. Na nepodary má každá scéna, zejména ta nejdotovanější, svaté právo. Dotovat se má hledání i za cenu nenacházení. Tady však nejde o hledání, ale o ledabylost a povrchnost jako metodu práce.

Dramaturgie se například rozhodne pro portrét velkého českého režiséra K. H. Hilara (Za krásu). A na čem ho staví? Snad na Hilarových válkách s průměrností, s polopatismy a populismy? Nebo na jeho „životě po životě“, kdy se stalo jeho jméno pro komunisty odstrašujícím symbolem režisérismu a dalších buržoazních -ismů? Ani náhodou!

Dramaturgie staví portrét na jednom spadlém lustru a jedné zmatené generálce na Macbetha (která se, stejně jako premiéra, nikdy nekonala). Na vděčných předpremiérových zmatcích každého druhého jen trochu potrhlého režiséra. A pak na genderovém „objevu“, že náš despota nespravedlivě upozaďoval vlastní ženu – herečku Zdenku Baldovou. Napíše se to do programu, sdělí se to v expozé divákům a pointuje se tím inscenace. Dával jí prý podřadné role, vykvetla až po jeho smrti.

Co na tom, že to je nesmysl, že titulní role jako Mirandolina, Princezna Turandot, hlavní ženské role v Ženitbě nebo v nejreprízovanějším Hilarově opusu Ze života hmyzu mluví o něčem jiném? Hlavně že byl naplněn módní genderový koncept. I za cenu mystifikace diváka.

A nejnověji se dramaturgie rozhodne, že bude hrát Misantropa – jako hru o černě oděném morousovi, který „nenávidí své okolí“. To je ten nejprimitivnější z možných výkladů, k němuž netřeba číst Molièra. Stačí k tomu heslo ve Wikipedii. Jenže dramatikova genialita tkvěla v tom, že typ zlidštil, pojal ho rozporuplně (symbolem rozporu je Alcestův pravý opak – koketní Celiména). Alcestovy postřehy o pokryteckém mediálním světě, ač hluboce pravdivé, mají jedinou vadu: nejsou korektní.

Misantrop je ideální archetyp kritika podle Šaldova výměru (trpí prostě lží víc než okolí). Figura nesmírně potřebná v každé společnosti a v každém režimu – v tom, jehož prezident chce vraždit novináře pak dvojnásob. Jeho noblesní způsob, jímž propíchne tlach o „kvalitách“ prominentovy básně, vypuštěný pochlebníkem Filintem, je jádrem hry. Přesně před 50 lety takto propichoval podobné lži geniální Václav Voska (Misantrop se hrál jako Óda na krále). A právě kritika prominentovy servilní básně rezonovala s dobou tak silně, až hru komunisté zakázali.

Podobně v Činoherním klubu od roku 2012 rezonoval i Čičvákův antisnobský Misantrop s Matějem Dadákem a Zuzanou Fialovou. Ve Stavovském nemá co rezonovat. Javorského Alcest je dramaturgií, která mimochodem plácá v programu nesmysly o „aristotelských jednotách“, předem odsouzen.

Jako někdo, kdo si nás dovolil soudit, a to – řečeno dokonce slovníkem Jiřiny Švorcové – „ve jménu vlastní nadřazenosti“, z „pocitu výjimečnosti a výlučnosti.“ Co s takovým pavoukem jiného, než ho nechat spáchat sebevraždu? A v české kritice zatím samý Filint a žádný Alcest.