Protibabišovské vzepětí aneb Míjíme se s meritem věci (2019)

Jenže Babišovi stoupenci mají zcela legitimní a oprávněnou námitku: mají jeho odpůrci nějaký konkrétní plán, jak dostat českou společnost z tíživého marasmu?

Skutečně nezáleží na tom, zda na Letnou dorazilo 200 nebo 400 tisíc osob; v první řadě se sluší smeknout klobouk před organizátory demonstrace, že se jim podařilo oslovit tolik lidí, což přirozeně neuniklo pozornosti světových sdělovacích prostředků.

Série čím dál mohutnějších demonstrací vkládá do rukou spolku Milion chvilek pro demokracii obrovskou zodpovědnost a volky nevolky i politickou moc, jíž se ale Minář a spol. dobrovolně zříkají.

Spolek tvrdí, že nemíní měnit politickou mapu a že se spokojí i s vládou řízenou ANO, pokud v ní ale nebude figurovat Andrej Babiš.

Těžko říct, zda jde o trestuhodnou naivitu či fatální neznalost základních mechanismů moci; vždyť ANO stojí a padá právě s Babišem, který by tak mohl vládu nerušeně řídit přes svého člověka. Pokud tedy premiér nakonec odstoupí, situace nebude o mnoho jasnější ani lepší, než je tomu nyní.

Chybí nám jasné vize

Otázkou také zůstává, zda demonstrace Babišův elektorát naopak neposílí. Žijeme v postfaktické době, kdy mají navrch emoce, polopravdy i vyložené lži, zatímco sebelépe formulované myšlenky a fakta postávají nesměle opodál.

Dokáže spolek Milion chvilek pro demokracii odpovědět na základní otázku, proč má Babišovo hnutí i přes četné premiérovy skandály, bezprecedentní hromadění moci a očividný střet zájmů stále tak významnou voličskou podporu?

Je na tom česká politická scéna skutečně tak bídně, když nedokáže vygenerovat charismatického politika, který by premiéra-oligarchu porazil ve volbách? Jak je vůbec možné, že neexistuje schůdná politická alternativa proti Babišově populismu? Jak se na protesty dívá téměř polovina populace, která má problém vyjít s penězi, když vidí, jak Babišův kabinet na rozdíl od jeho demokratických předchůdců bezhlavě neškrtá, ale naopak některým přidává?

Pohled na politickou opozici je velice smutný, neboť je příliš atomizovaná, nevýrazná a rozhádaná, a jediné, na čem se shodne, je Babišův odchod ze Strakovy akademie. A pravdu mají ti, kdo tvrdí, že ANO je potřeba porazit ve volbách, což ovšem vyžaduje jasné vize a mravenčí píli. Ty však v české kotlině zoufale chybí.

Dysfunkční politický systém

Andrej Babiš samozřejmě není ultimátním zlem, spíše symptomem polistopadového marasmu. Babiš kupodivu dokázal spoustu Čechů přesvědčit, že on je tím pravým mužem, který vyklidí Augiášův chlév na české politické scéně. To mohlo skvěle fungovat před několika lety, a nikoliv nyní, kdy je zcela zjevné, že Babiš je jen dalším zkorumpovaným politikem.

Je proto příliš  úzkoprsé vést boj výhradně proti jednomu oligarchovi, když problémy, jež jej vynesly do premiérského křesla, nikdo příliš neřeší. Hovoříme o palčivých bolístkách polistopadové éry, jakými jsou korupce, absence sociálního smíru, odcizení politické scény od běžných občanů, frustrace a vztek. A za těmito nešvary hledejme především tradiční politiky.

Kdyby Andrej Babiš nyní nakrásně podal demisi, strukturální problémy české společnosti nikam zázračně nezmizí. Samotný politický systém je hierarchicky nastaven tak, že v něm téměř výhradně uspějí bohatí lidé, egoisté s ostrými lokty nebo vyložení psychopati, a nikoliv zapálení lidé s ideály.

Autor je komentátor Britských listů