Inovací prochází i antisemitismus (2019)

Tento postřeh Jean-Paul Sartra platí i s odstupem tří generací, zejména při pohledu na zjištění agentury EU pro základní práva.

Podle průzkumu antisemitismus ve své vlastní zemi vnímá jako problém 85 procent evropských Židů, ale i polovina občanů Evropské unie bez ohledu na etnický původ nebo vyznání.

Mimochodem, zatímco ve Švédsku antisemitismus vnímá jako problém více než 80 procent lidí, u nás je to 28 – je to možná odraz menší citlivosti české společnosti, ale současně i mnohem menší intenzity problému antisemitismu jako takového.

Věčný návrat

Vize, podle které nenávist k Židům s blahobytem, bezpečím a rostoucím vzděláním zmizí, se nenaplnila. K likvidaci problému nepřispěla ani takřka úplná fyzická likvidace samotných Židů.

Současně je pravda, že antisemitismus je velmi komplikovaný a měňavý fenomén, který má nejrůznější podoby. I nadále přežívá varianta, kterou pěstuje tradiční extrémní pravice, v západní Evropě se etabloval antisemitismus importovaný spolu s muslimy z Blízkého východu a Afriky, vedle něj, částečně v kooperaci s ním, narůstá antisemitismus extrémní levice.

A pak jsou tu národní specifika, jako je antisemitismus v hnutí kritizujícím fungování státu, třeba u francouzských žlutých vest. Jiný je antisemitismus určitých částí polských katolíků, u nás zas v prokremelských ostrůvcích.

Na západě už úspěšně zapustil kořeny zvláštní druh antisemitismu, který se soustředí výhradně na kritiku Izraele coby jakéhosi kolektivního Žida. A je pravda, že tento antisionistický antisemitismus neútočí na Židy jako celek, ale je tu háček. Žid, který nechce být zahrnut mezi nakažené, musí se od izraelského kolektivního Žida distancovat. Takže výsledně jsou Židé terčem takového pohledu na svět i nadále.

Na čele pokroku

Nejsilnější je tento fenomén v akademických kruzích, především na amerických univerzitách. Tam se židovští studenti, ale i profesoři rituálně očišťují před svými kolegy tím, že sami Izrael halasně kritizují a jsou přijati mezi lepší, progresivní část lidstva. V posledních letech tento fenomén docestoval i k nám, ale zůstává přece jen na okraji.

Kořenem tohoto jevu nemusí být nenávist proti Židům, ale potřeba najít v nepřehledném světě nějakou jistotu, například v kolektivní shodě, že Izrael je rasistický a nelegitimní stát, jehož existence ohrožuje světový mír. Jiným zdrojem tohoto přesvědčení je snaha získat pocit morální převahy nad okolím. Otázka Izraele a sionismu se pro tento účel z nějakého důvodu dobře hodí.

Nositelé tohoto nového druhu antisemitismu rozhodně popírají, že jsou antisemité. Mezi Židy mají dokonce přátele, příležitostně bojují proti antisemitismu a podílejí se na připomínání holokaustu. Potíž je, že Žid, jejž jsou ochotni strpět, musí být mrtvý, a nebo alespoň nesmí žít v Izraeli.

Ve Spojených státech, kde jsou napřed nejen v oblasti rozvinutých technologií, se debata posunula ještě o něco dále. Do relativně nedávné doby měli Židé problém, že nepatřili tak docela k bílé rase, totiž privilegovaným příslušníkům anglosaských protestantů.

Nyní se ze Židů stali ti nejbělejší, protože se během několika generací posunuli z dolních pater co do příjmu a vzdělání do těch nejvyšších. Mají-li výhody a moc, nezaslouží si v očích příslušníků pokrokových skupin soucit, a tedy ani vnímání problému antisemitismu.

Z hlediska pozorovatele z postkomunistické části kontinentu si nelze nevšimnout zvláštního paradoxu: Středovýchodní Evropa se zdá být pro tyto nové formy antisemitismu jaksi příliš zaostalá.