Zemanova představa politického obchodu je za hranicemi právního státu (2019)

To samozřejmě neznamená, že bychom měli rezignovat na nějaký obsah politiky a na veřejný zájem. Je totiž rozdíl, zda se obchodují zájmy států – třeba při domlouvání mezistátních smluv, zájmy politických stran nebo zájmových skupin – třeba mezi koaličními partnery – nebo čistě osobní zájmy politiků. Každá dohoda učiněná v systému parlamentní demokracie by také měla být transparentní a veřejnost by měla mít právo vědět, co bylo v čí prospěch obětováno.

Jednání mezi prezidentem Zemanem a premiérem Babišem, potažmo sociální demokracií, je v médiích také celkem nepokrytě líčeno jako obchod, kdy všichni – včetně samotného mluvčího vlády – automaticky předpokládají, že premiér předloží prezidentovi nějakou nabídku.

Jaká je povaha takové nabídky, můžeme jen spekulovat. Může to být nabídka, která pouze uspokojí Zemanovu ješitnost, ovšem spíše je pravděpodobné, že to bude nabídka, která vyjde vstříc buď některým Zemanovým zájmům, nebo zájmům jeho bezprostředního okolí.

Podle spekulací, které se objevují v médiích, může jít o přidělení dostavby našich jaderných elektráren Rusům, přestěhování českého vyslanectví v Izraeli do Jeruzaléma, odvolání ředitele BIS Michala Koudelky, který varuje před působením ruských a čínských agentů, odvolání ředitele Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Dušana Navrátila, který překáží čínské firmě Huawei v expanzi v ČR nebo odložení zákona o prověřování zahraničních investic, který se prezidentovi nelíbí.

Utajené dohody

Na samotném jednání prezidenta s premiérem – kupříkladu o tom, kdo má postavit nové bloky v Dukovanech – není v zásadě nic špatného, jakkoli do toho prezidentovi zase tolik není. Ale povaha současného obchodu mezi premiérem a prezidentem je zcela odlišná.

Premiér předkládá nabídku, která má uspokojit prezidentovi zájmy jen proto, aby její pomocí přiměl prezidenta plnit své povinnosti, respektive dodržovat nejvyšší zákon státu.

Snažit se pomocí výhodných nabídek přimět někoho, aby dodržoval zákony – a ústava je nejvyšší zákon státu – je zcela za hranicemi právního státu. A odpovědnost za tento právní cynismus nese jak ten, kdo si porušováním pravidel vynucuje nějaké výhody, tak ten, kdo na takové jednání přistoupí.

Z povahy tohoto politického obchodu také vyplývá, že se veřejnost nikdy nedozví, na čem se oba pánové domluvili. Takové pojetí politiky je běžné v autoritářských nebo totalitních režimech, kde je politika vyhrazena takzvaným odborníkům, kteří se v klidu, mimo oči veřejnosti, sami mezi sebou domluví, jak to bude.

A veřejnost může jen tušit, jaké důsledky to na ni bude mít. V demokratické společnosti je naopak požadována co největší transparentnost.

Autor je komentátor Českého rozhlasu