Evropská města řeší, jak vrátit bydlení jeho původní význam. A Praha nic (2019)

Stát se tak chce stát garantem bydlení a vrátit mu jeho původní funkci, o kterou důsledkem jevu zvaném „financializace“ přišlo. V Lisabonu vláda dokonce vyžaduje, aby se vystěhovávání původních obyvatel odehrávalo jen za případu, že je město schopné najít adekvátní náhradu v té samé lokalitě.

V Berlíně se mezitím už několik měsíců připravuje referendum o vyvlastnění firem, které na trhu operují s více než třemi tisíci bytovými jednotkami. V kampani nazvané Vyvlastnit Deutsche Wohnen a další se sdružují lidé všech společenských vrstev. Město je totiž z 85 % tvořeno nájemníky. Více než půl milionu z nich potom bydlí právě u největší z firem, Deutche Wohnen, která je proslulá svým nulovým zájmem o kvalitu bydlení a snahou vyždímat z lidí co nejvíce peněz.

Město se navíc na nátlak obyvatel rozhodlo vykoupit slavnou Karl Marx Alee, bulvár ve východním Berlíně, který je obývaný běžnými lidmi. Zájem o něj měla zase Deutche Wohnen, která by tak svůj více než statisícový bytový fond navýšila o dalších 700 bytů. A před létem městský úřad rozhodl o zastropování nájemného, což si mnozí vykládají jako krok, který má oslabit plánované referendum.

Nejdražší bydlení ve střední Evropě

Deset velkých měst se navíc nedávno obrátilo na Evropskou komisi a v dopise kritizují přístup EU k Airbnb a krátkodobým pronájmům obecně. Argumentují tím, že rozmach tohoto byznysu vedl mimo jiné k mnohonásobnému navýšení bytů určených ke krátkodobému turistickému využívání na úkor dlouhodobých pronájmů.

Tento jev zná i Praha, podle informací Institutu plánování a rozvoje se na trhu pohybuje asi dvoj až trojnásobek bytů určených pro ubytovávání turistů než na normální bydlení. Dopady pociťují především lidé, kteří v zasažených lokalitách ještě bydlí, o těch, kteří svůj boj už vzdali, ani nemluvě. Praha však v dopise adresovaném Evropské komisi chybí.

Nedávná čísla ukázala, že bydlení v českém hlavním městě je v poměru k našim mzdám vůbec tím nejdražším ve střední Evropě. Jeden metr čtvereční stojí přes 120 tisíc korun, což představuje 419 % průměrné čisté mzdy. Drasticky rostou i nájmy, alternativy v podobě družstev nebo Baugruppe jakoby neexistovaly. Zisky developerů se přitom zdvojnásobily, běžná marže je dnes místo deseti procent dvacet.

Stavět pro lidi

Často zaznívá mantra (a opakují ji i představitelé územního plánování), že se má víc stavět. Jen letmý pohled na měnící se město ale naznačuje, že se v Praze staví, jenže co a pro koho? Nové byty si můžou dovolit jen ti nejbohatší, což Češi většinově nejsou, a z Prahy se tak stává nová zóna pro „investice“.

Předražené byty jsou drženy jako komodita a nezřídka v nich ani nikdo nebydlí. Společně s tím postupuje privatizace veřejného prostoru. Vznikají soukromé plochy, ohraničené zóny, které městu ukrajují prostor, jež dříve patřil všem. Typickým příkladem jsou třeba Holešovice, kde bují místa označená tabulkami „jen pro majitele bytů v této oblasti“.

Opravdu je takto silně sociálně nerovné město, vytlačující své obyvatele, s fyzicky neprostupnými zónami budoucnost, kterou chceme v Praze žít? Pokud se má stavět, musí stavět hlavně město a hlavně pro lidi, ne pro hrstku nejbohatších a pro uložený kapitál. Jinak to nemá cenu.

Nové zákony

Města po celé Evropě vrací do středu debat podstatnou otázku: jak je možné, že jsme tak zásadní podmínku pro kvalitní a důstojný život, jako je bydlení, vyňali z našich sociálních práv? Proč na něj nenahlížíme jako na zdravotnictví, vzdělávání?

Proč jsme bez hlubšího zamyšlení nechali bydlení proměnit v tržní komoditu, aniž bychom si uvědomili, jak důležitou emancipační a demokratizační roli hraje a jak je sociální soudržnost zásadní pro zachování kvality života celé společnosti?

Odpovědi se hledají v nových zákonech, které nerovnováhu zkoušejí pomalu měnit. Tak, aby se z bydlení zase stalo to, čím má být: neoddiskutovatelný základ pro schopnost vést normální život. Tak proč se Praha tváří, že se jí problémy s bydlením skoro netýkají a odmítá nastínit alespoň z části takové systémové kroky, ke kterým se tváří v tvář krizi odhodlali země kolem nás?

Autorka je komentátorka serveru A2larm