Duhová a romská. Konečně ty důležité vlajky nad Prahou (2019)

Ten vyvrcholí, už tradičně, slavnostním pochodem městem. Pro zástupce a zástupkyně LGBT komunity je to důležité gesto: vlajka zavlála letos poprvé, respektive podruhé. Minulý rok ji totiž vyvěsila Petra Kolínská, ale nikoliv na průčelí magistrátní budovy, ale zboku. Oficiální podporu Prague Pride vyjádřilo město opravdu až letos, po devíti letech konání festivalu. 

Mimo zájem, mimo debaty

Na konci minulého týdne zase zástupci pražské koalice nechali zavlát vlajku romskou. Z noci na druhého a třetího srpna si totiž připomínáme památku masakru Romů během druhé světové války. Nacisté tuto noc zlikvidovali takzvaný cikánský rodinný tábor v Osvětimi-Březince. V plynových komorách tehdy zabili kolem tří tisíc Romů a Sintů, ale odhady masakru jsou ještě větší. Jen na území protektorátního Česka zahynula během druhé světové války většina romských obyvatel.

Na jejich vyvražďování, ponižování a mučení se v táborech Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu podíleli čeští četníci a dozorci a romský holokaust – Porajmos – patří k opomíjeným tragédiím druhé světové války. Především v České republice stojí utrpení Romů mimo zájem i mimo širší debaty – společenské nebo ty vzdělávací a politici častěji tendují k jeho zlehčování, nebo dokonce popírání. Stačí vzpomenout nejen na výroky Tomia Okamury a jeho soukmenovců z SPD o táboře v Letech, na Babišovo „kdo nepracoval, šup a byl tam,“ nebo dávnější tvrzení Václava Klause o tom, že to nebyl koncentrační tábor.

Nejnověji se o Lety otřel předseda KSČM Vojtěch Filip. Zbouráním prasečáku, který byl po léta „památníkem českého anticikanismu“ a výstavbou reálného místa piety zdůvodnil údajně se zvyšující cenu vepřového masa. Co dodat, čeští komunisté holt ideály rovnosti, solidarity a svobody nikdy moc neuznávali.

Arogantní povýšenost

V kontextu obecnějšího politického přístupu jsou obě vlajky na Nové radnici skvělou zprávou. Jistě, politiku nemá smysl redukovat na kulturní boje, jak se dnes bohužel velmi často děje. Abychom pochopili realitu vylučování ze společnosti, nestačí jen projevovat nějakou symbolickou, často krajně paternalistickou toleranci, ale reálně žádat zrovnoprávnění se vším, co k němu patří. Kromě příležitostí musíme kriticky chápat i otázku výchozích podmínek a dnešní strukturální nastavení společnosti nerovností se vším, co k ní náleží.

Lidé jiné než heterosexuální orientace čelí v Česku stále diskriminaci. Apolena Rychlíková

Jenže toho všeho se bez deklarované podpory dosahuje velmi těžko. Respekt a úcta jak k lidem z LGBT komunity, tak k tragické historii Romů v Československu, jsou výchozím bodem pro jakékoliv další debaty, jejich rozvíjení i rozšiřování – například o otázku sociálních práv a úvahy o rovnosti jako takové. 

Lidé jiné než heterosexuální orientace čelí v Česku stále diskriminaci. Tlachat o tom, že „jim“ registrované partnerství stačí, je arogantní povýšenost. Především proto, že podobné věci nejčastěji říkají ti, kterým do otázky práva na zákonného manželství nikdo nevstupuje, nebrání jim v tom a nepoučuje, že by se měli spokojit se statusem, který je právně mnohem slabší a ve své podstatě i nedůstojnější. Podobně je to s otázkou rodiny, která je de facto rukojmím konzervativců.

V souvislosti s vyvěšením vlajky uvedl pražský primátor Zděnek Hřib: „Je potřeba se zasadit o to, aby všichni měli stejná práva a příležitosti a nebyli diskriminováni pro svou sexuální orientaci.“

K holokaustu Romů zase uvedl, že člověka nedefinuje jeho barva kůže, ale to, kým je. Oba výroky by mohly být samozřejmost, ale nejsou. Proto je na místě je ocenit. A také doufat, že se české politika jednou i prakticky stane prostorem směřujícím k větší rovnoprávnosti a respektu. 

Autorka je komentátorka serveru A2larm