Jak proti prezidentovi? (2019)

Marketing je dnes – jak i z naší zkušenosti víme – nejen součástí, ale přímo nezbytným předpokladem nejen úspěšné politiky, ale i jakékoli iniciativy ve veřejném prostoru. Samotné myšlenky, byť by byly tak silné, že by se daly tesat do kamene, dnes nikoho nezaujmou. Je třeba je zabalit do atraktivního obalu, který provokuje, baví a zjednodušuje do podoby, která nenutí příliš myslet. 

Potenciál protestu

Demonstrace u sochy Tomáše Garrigua Masaryka na pražském Hradčanském náměstí, na které se sešlo asi 400 lidí, také neměla jedno jasné a nosné téma. Někteří účastníci chtěli poukázat na neschopnost premiéra Andreje Babiše řídit stát v demokratickém systému a čelit soustavnému posouvání moci od vlády směrem k prezidentovi, které je v rozporu s ústavou.

Další drželi transparenty jako „Nejsme ani ruská, ani čínská kolonie“ a „Pravda musí zvítězit nad Zemanovou nenávistí.“ Jeden z řečníků, sociolog Fedor Gál, označil za hlavního protivníka demokracie primitivní nacionalismus. Spolu s filozofem Václavem Němcem se také shodl, že problémem jsou také sněmovní strany KSČM a SPD. Naproti tomu dokumentarista Martin Vadas nebo bývalý důstojník Bezpečnostní informační služby Vladimír Hučín kritizovali zvolení bývalého ministra vnitra Františka Bublana do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

To všechno jsou samozřejmě námitky vzbuzující oprávněné obavy. Nacionalismus je vážným nebezpečím nejen v Česku, prezidentovo opovrhování ústavou jako nejvyšším zákonem státu bylo vícekrát popsáno, stejně jako jeho role trojského koně čínských a ruských zájmů. Pokud však nejde jen o zajímavý diskusní příspěvek, ale definování programu nebo hesla, které má strhnout co nejvíce lidí, aby obětovali volný čas a projevili své občanské postoje, je třeba vystihnout, kde se skrývá největší potenciál protestu. Působení Miloše Zemana v úřadu prezidenta nabízí takových možností více, je třeba se jen rozhodnout, co je hlavním problémem, který sjednotí nespokojené občany.

Tatíček Zeman

Lidé mají samozřejmě právo demonstrovat proti čemukoliv, co se jim nelíbí. Námitka, že demonstrace proti demokraticky zvoleným politikům je demonstrací proti výsledku voleb, je blíže slovníku normalizačních komunistů než demokratických politiků. Nelze ale nevidět, že v případě protestů proti prezidentovi mají organizátoři – oproti organizátorům protestů proti premiérovi a ministryni spravedlnosti – poněkud ztíženou pozici.

Nejrůznější žebříčky důvěryhodnosti různých ústavních institucí ukazují, že se prezident, bez ohledu na to, kdo v úřadě sedí, těší v porovnání s ostatními institucemi dosti vysoké důvěře. Důvodem je stále převažující chápání prezidenta, ubytovaného v tradičním sídle českých králů, jako následovníka českých panovníků. Adorace prezidenta, ať již v podobě hodného tatíčka nebo moudrého vládce vznášejícího se nad rozhádanými politiky, je nejen součástí naší národní identity, ale i projevem pro demokratický provoz ne zcela dospělé populace.

Autor je komentátor Českého rozhlasu