Komunismus do muzea (2019)

Jeho cílem je „pochopení podstaty autoritativních způsobů vládnutí, ovládání a kontroly společnosti, je zásadní pro poznání současných hrozeb, kterým společně čelíme. V tomto kontextu je důležité připomínat si nejen spáchané zločiny a hrdinské činy, ale také formy přizpůsobení se či otevřené kolaborace“.

Podobnými institucemi, podle jednoho z iniciátorů, jsou „Muzeum historie holocaustu, které je součástí Jad Vašem v Jeruzalémě, Muzeum Varšavského povstání ve Varšavě, Muzeum 2. světové války v Gdaňsku, Dům teroru v Budapešti, Muzeum holocaustu ve Washingtonu či Topografie teroru v Berlíně“.

Myslím, že Praha takové muzeum potřebuje nejen proto, že ho mají jinde. Nacistickou okupaci znám jenom z vyprávění pamětníků a z historických pojednání; v komunismu jsem však prožil 40 let svého života a o jeho podstatě přemýšlím stále.

Nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že základem tohoto učení je vznešený ideál, který při pokusech o jeho uskutečnění pokazili lidé. V Sovětském svazu, v Číně, v Severní Koreji, na Kubě, ve Venezuele a v mnoha dalších zemích stále znovu a znovu se pokoušeli zastánci komunistického ideálu o jeho realizaci a vždycky to dopadlo stejně: špatně.

S odporem se odvrátit

Karel Marx se domníval, že vyvlastněním výrobních prostředků a podřízením výroby centrálnímu plánu se lidstvo vymaní z „říše nutnosti“, v níž většina musí svůj život podřizovat starosti o zajištění základních potřeb a přejde do „říše svobody“, v níž bude všeho dostatek a každý se bude moci věnovat tomu, co bude chtít.

Jenže praxe, kterou marxisté považovali za kritérium pravdy, ukázala, že hospodářský systém podřízený údajné iracionalitě volného trhu je výrazně efektivnější než racionálně řízená a centralizovaná ekonomika. „Prohnilý kapitalismus“ vytvořil společnost blahobytu, byť nedokonalou a málo spravedlivou, zatímco mladý socialismus, s vládnoucí stranickou nomenklaturou, zplodil společnost notorického nedostatku. Socialismus se navíc nikde nestal „říší svobody“, ale naopak říší útlaku.

Ani opakující se neúspěchy nepřiměly komunisty uvažovat o tom, zda chyba není v samotném ideálu. A ona je! Vždyť „znárodnění výrobních prostředků“ vlastně znamená zbavení jednotlivce jakékoli možnosti nezávislé existence na státu.

Zničení společenských a politických institucí, které komunismus cíleně provádí, zcela podřizuje jednotlivce moci kolektivu bez jakékoli myslitelné obrany. Komunismus člověka zbavuje toho nejdůležitějšího, co jej činí člověkem – svobody rozhodovat o svém jednání na základě odpovědnosti vůči poznané pravdě.

Před třiceti lety se u nás komunistický systém zhroutil a nahradil jej demokratický právní stát s tržním hospodářstvím a sociální odpovědností. Jeho smyslem je svobodu jednotlivce, jeho tvořivost a podnikavost chránit. Od té doby komunismus patří jako exponát do muzea, aby si jej lidé mohli pořádně prohlédnout a s odporem se odvrátit.

Autor je publicista