Kdo je Vladimir Medinskij (2019)

Ten je ve svém úřadu už od roku 2012 a často je označován za blízkého spolupracovníka samotného Vladimira Putina, který nad ním zřejmě drží ochrannou ruku, když se pan ministr dostává do nepříjemností – a těch už bylo požehnaně.

Začněme výňatky z životopisu: Ministrem kultury Ruské federace je tento vystudovaný žurnalista a historik od května 2012. V letech 2003-2011 byl poslancem a v letech 2010-2012 byl také členem prezidentské komise zabývající se údajnými pokusy o zfalšování dějin.

Již jako poslanec a později jako ministr kultury často budil pozornost svými výroky či návrhy a jeho ministerstvo je často obviňováno z pokusů o cenzuru. V každém případě je příznivcem jednotné učebnice dějepisu přinejmenším pro základní a střední školy.

V roce 2007 stál jako poslanec za iniciativou, kterou ruští poslanci chtěli definitivně zbavit některé ruské ulice starých bolševických názvů. Současně ale ujišťoval, že v případě souhlasu obyvatel by neměl problémy s výstavbou soch sovětského diktátora Josifa Stalina.

Osvoboditelé i okupanti

„Musíme přestat svalovat na Stalina všechny naše problémy,“ řekl v roce 2015, kdy jako předseda kontroverzní Ruské vojensko-historické společnosti (RVIO) otvíral i přes protesty obhájců lidských práv Stalinovo muzeum ve vsi Choroševo u Rževa.

Mezi solidní ruskou kulturní komunitou se velké vážnosti netěší. Známý je jeho spor se slavným sovětským leningradským spisovatelem Daniilem Graninem, autorem slavné Blokádní knihy, který v tomto díle tvrdí, že pro leningradské blokádní panstvo se i v dobách největšího hladu pekly cukrářské výrobky, což ministr Medinskij označil za lež.

Věc se dostala až k soudu, ale velkorysý intelektuál Granin nakonec na oficiální omluvě netrval. A to pomiňme obvinění z plagiátorství v případě Medinského historické doktorské práce, jehož byl zbaven až po několika letech. Tenhle případ mu ale na popularitě a vážnosti samozřejmě taky nepřidal.

Zajímavý je pro nás jistě i Medinského otec, plukovník v záloze, který za sebou má mimo jiné i tažení do Československa v roce 1968. Ostatně o to pikantnější je zájem pana ministra o dění v naší zemi a její historii.

Závěrem si proto uvědomme jednu obecnější zákonitost, která se v souvislosti s postavou maršála Koněva nabízí: Jak sovětští, tak postsovětští Rusové si většinou neumějí představit, že by v nejnovějších dějinách mohli pro řadu zemí být nejen osvoboditeli, ale také okupanty.

Už v následujících měsících se to znovu projeví velmi názorně, protože se blíží oslavy 75. výročí konce druhé světové války v Evropě – a to je událost, již současné Rusko v posledním století pro sebe považuje za zcela zásadní, byť od ní uplynulo už tolik let.

Autor je komentátor Českého rozhlasu