Izrael podruhé vstoupil do téhož Jordánu (2019)

Mnozí Izraelci chápali volby hlavně jako jakési referendum o premiérovi, zejména ti, kdo ho chtěli po desetiletém pobytu u moci poslat do politického důchodu, pokud ne rovnou za mříže. Nejdříve ho ale bylo potřeba porazit ve volbách, ovšem s rizikem, že v září to nedopadne zásadně jinak než v minulých volbách letos v dubnu.

Před ohlášením definitivních výsledků ještě pořád nad Izraelem visí možnost, že oba hlavní bloky budou mít stejný počet mandátů. Bude tedy do značné míry záviset i na rozhodnutí prezidenta Rivlina. Ten sám vzešel z Likudu, ale s Netanjahuem se rád nemá a i jinak získal reputaci nezávislé a i jinými proudy respektované osobnosti.

Jeden nebo druhý

Zatím to vypadá tak, že středová Modrobílá koalice bude mít o jednoho poslance navíc. Ještě ani to ale neznamená, že vládu budou sestavovat modrobílí centristé. Nevítěz Netanjahu se snaží prodat předběžné výsledky tak, že se počítá nikoli výsledek jednotlivé strany, ale souhrnná síla celého bloku. Prý má v součtu navrch, Likud se s pravicovými a náboženskými stranami dohodl, a sestavením příští vlády by tedy měl být pověřen on, Netanjahu.

V každém případě je jasné, že Likud i Modrobílá koalice ani na dohled nedosáhnou polovičního zastoupení, a budou muset hledat koaliční partnery, a to bude velký problém pro oba údajné vítěze.

Dva bloky, ultraortodoxní strany, a sdružení arabských stran, mají velmi malý koaliční potenciál, a o to hůř se bude tomu či onomu vítězi sestavovat koalice.

Například se ví, že předseda strany Izrael je náš domov Avigdor Lieberman, má požadavky na zatlačení náboženského vlivu ve veřejné sféře, na které nebudou chtít ultraortodoxní strany přistoupit. A zároveň i sám Lieberman se tváří, že ve svých principech nesleví – takto shodil už minulou Netanjahuovu potenciální vládu.

Současně jiné strany, například levicová Strana práce, ale i část modrobílé koalice, před volbami slibovaly, že nepůjdou do koalice s trestně stíhaným premiérem. Může to vést k tomu, že se vyšachují z vlády, nebo ustoupí a zkompromitují se, anebo naopak budou ve svém odhodlání vypadat tak důvěryhodně, že tím ovlivní prezidentovy úvahy o tom, koho pověřit sestavením vlády.

Je tu samozřejmě i možnost, že Likud, ve snaze udržet si vliv, svého letitého, ale čím dál obtížnějšího předsedu obětuje. Netanjahua ostatně už 2. října čeká pokračování jeho úplatkářských a jiných kauz výpovědí před nejvyšším žalobcem, která může vést k podání žaloby.

Čekání na budoucnost

Úhrnem se dá říci, že Izrael se za posledních pár měsíců příliš neposunul. Pokud ano, pak to paradoxně není v důsledku úspěchu očividně neschopné protinetanjahuovské opozice, ale kvůli agilnosti izraelského nejvyššího státního zástupce, anebo kvůli neústupnosti Netanjahuova někdejšího spolubojovníka na pravici, a nyní nepřítele Avigdora Liebermana. I když tedy Netanjahu možná skončí, teoreticky se může i nadále cítit – když ne vítězem, tedy alespoň ne poraženým.

Ze všeho nejvíce ale platí, že volby samotné byly jen prvním kolem mače, který teď bude pokračovat válkou nervů a vyjednáváním, v němž Netanjahu vždy nad svými soupeři vynikal.

Autor je komentátor Českého rozhlasu