Ranní úvaha Vladimíra Justa – Léčba paměti s Jiřím Sozanským (2019)

Přidal: Premek |

Listopad 5, 2019

Vladimír Just. Ranní úvaha.

Natočeno 2019. Premiéra 5. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 5 min.).

Lit.: Just, Vladimír: Vladimír Just: Léčba paměti s Jiřím Sozanským. In web ČRo 3 Vltava, 5. listopad 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění nazval Gustáva Husáka „prezidentem zapomnění“, pak tím přesně pojmenoval podstatu – chcete-li narativ – celého dvacetiletí tzv. normalizace.

Slovo zapomnění jako pojmenování éry je pro toto období dokonce výstižnější, než od počátku matoucí hra s pojmy jako „normálnost“ či jindy „konsolidace“. Ty patří mezi pojmy zastírací: záměrně vypouštěná verbální mlha měla zakrýt nedávno žitou skutečnost let šedesátých, líčených jako rozvrat a zejména pak čerstvý zážitek okupace.

Tyto pojmy vidí fakta z referenční perspektivy moci, nikoli z perspektivy ovládaných. Příkazem dne nebyla normálnost, ale zapomnění. Toto řízené kolektivní zapomnění, toto celonárodní písemné potvrzení, že okupace nebyla okupací, vypuklo hned na prahu „normalizace“ povinnými prověrkami téměř všeho práceschopného obyvatelstva (u straníků se to nazývalo „výměna stranických legitimací“, u nestraníků „pracovní pohovory“).

Následovaly další rituály loajálnosti, jako byla tzv. anticharta, kdy se vyžadovalo zapomenout dokonce na vlastní čtenářskou gramotnost a písemně odsoudit text, který nikdo nečetl. Zapomenout na to, že tu byla nějaká 60. léta, vlastně znamenalo propad do let padesátých.

Stejně jako dnes začíná být příkazem dne u řady historiků, komentátorů i nejvyšších ústavních činitelů zapomenout na samu nenormálnost normalizace, popř. vraždy obyvatel z let 1968-1969 převyprávět jako dopravní nehody.

Už před padesáti lety se ovšem gumování paměti, jež komunisté naordinovali národu svým Poučením z krizového vývoje, beze zbytku nepodařilo. Zůstaly tu ostrůvky neoficiální nebo „šedozónní“ kultury (malé scény, studiová divadla, nová hudba, písničkáři, rockeři), jež si kontinuitu s 60. lety udržely. Zde se řízená ztráta kolektivní paměti nekonala. A proto mohly nezávislé osobnosti po listopadu 1989 bez názorových kotrmelců (nikoli tedy podle oblíbeného hesla „kotrmelci ke krmelci“) vplout do nových poměrů. (…)

Eseje, fejetony, přednášky