Unijní poučení z migračního vývoje a turecký škrt přes Babišův rozpočet (2020)

Přidal: Premek |

Březen 12, 2020

Filip Nerad. Komentář.

Natočeno 2020. Premiéra 11. 3. 2020 (ČRo Plus, 4 min.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Nerad, Filip: Filip Nerad: Unijní poučení z migračního vývoje a turecký škrt přes Babišův rozpočet. In web ČRo Plus, 11. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Snahy o řešení nového náporu migrantů na turecko-řeckou hranici ukázaly hned několik odlišností od situace v letech 2015-2016.

Ponecháme-li stranou zatím výrazně nižší počet lidí, kteří se tudy snaží dostat do Evropské unie, než v době vrcholící migrační krize.

Je zjevné, že myšlenka přerozdělování žadatelů o azyl je v těžké defenzivě a dobrovolně se na něm podílet je ochotná už jen malá část členských států. A to, i pokud se jedná o ty nejzranitelnější, jako jsou děti nebo nemocní.

Přes výzvy aténské vlády a Evropské komise si je z řeckých ostrovů převezme jen pět zemí. Výrazně méně, než kolik se jich zapojovalo do přebírání lidí zachráněných ve Středomoří ještě v loňském roce.

Tento postup se ukázal, že není sám o sobě řešením problémů s migrací. Navíc je pro stále více metropolí politicky nepřijatelný, a to už nejen těch z „nesolidárního“ středu Evropy.

Varování v pravý čas

Unie místo toho teď sází na zatím jedinou strategii, na které se v souvislosti s migrací byla v posledních letech schopná stoprocentně shodnout a nějak ji převést do praxe. Tedy opevnit své vnější hranice, aby se přes ně dostal co nejmenší počet lidí. Na základě zkušeností z poslední pětiletky tak Unie vyměnila humanitární přístup k migrantům za mnohem pragmatičtější. Někdo by možná řekl, že i cyničtější.

To neznamená, že idea takzvaných uprchlických kvót a redistribuce lidí žádajících o mezinárodní ochranu je úplně mrtvá. Zejména jihoevropské státy, které jsou v první linii migračních tlaků, a některé unijní instituce se jí určitě nebudou chtít vzdát.

Dokud se tak ale nestane, tak se nepodaří vyřešit spory o reformu unijního azylového systému. Bez ní přitom nebude Unie schopná čelit novým migračním krizím, jejichž přízrak se v těchto dnech začal znovu vznášet nad řecko-tureckým pomezím. Jenom na obranu „pevnosti Evropa“ donekonečna spoléhat nemůže.

Zvlášť pokud je závislá na libovůli režimu v Ankaře. S ním se v roce 2016 dohodla na tehdy vzájemně výhodném obchodu. Turecko slíbilo nepouštět ze svého území migranty mířící do Evropy výměnou za štědré finanční injekce na pomoc s nimi a za příslib bezvízového režimu do EU nebo pokroku v přístupových rozhovorech. Jenže krátce poté začal prezident Erdogan utahovat ve své zemi autoritářské šrouby a EU od politických závazků ustoupila.

Zůstalo jen u finančního plnění za hostitelství migrantů. Ze slíbených šesti miliard eur Unie poslala necelých pět. Jenže hlavně humanitárním a nevládním organizacím, které se o lidi na útěku starají. Ankara by teď chtěla, aby tyto peníze proudily víc do její kasy. Vynutit si to zkusila faktickým vypovězení migrační dohody a uvolněním cesty desetitisícům lidí k hranicím s Řeckem.

Na toto vydírání a politické zneužívání migrantů, jak to nazvaly samy členské státy i jejich centrála v Bruselu, EU prozatím nepřistoupila. Moc dobře ale ví, že bez spolupráce Turecka větší migrační proud z Asie nezvládne. A ví to i Erdogan, který po několika varováních předvedl, že nemá zábrany tuto kartu k dosažení svých cílů použít. EU se tak – chtě, nechtě – s ním bude muset opět dohodnout.

Pro Unii to bylo svým způsobem varování v pravý čas. V současném horečném vyjednávání o podobě budoucího víceletého rozpočtu sedmadvacítky se část zemí v čele s Českem a státy V4 stavěla proti navyšování příspěvků na agenturu Frontex a na zabezpečování společných hranic. Migrační hrozby už nepovažovaly za akutní, a tak by premiér Babiš a další tyto peníze raději viděli v dotacích pro své země.

Eseje, fejetony, přednášky