Ranní úvaha Vladimíra Justa – „Antikundera“ a „Antihavel“ (2020)

Přidal: Premek |

Srpen 31, 2020

Vladimír Just. Ranní úvaha.

Natočeno 2020. Premiéra 31. 8. 2020 (ČRo 3 Vltava, 5 min.) v cyklu Ranní úvaha.

Lit.: Just, Vladimír: Vladimír Just: „Antikundera“ a „Antihavel“. In web ČRo 3 Vltava, 31. srpen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Letos na prahu léta se souběžně potkaly s domácím publikem dva hojně diskutované opusy, jež měly „odmýtizovat“ dvě velké české i světové osobnosti. Nadaný mladý režisér Slávek Horák natočil dle svého scénáře film Havel a čechoamerický spisovatel Jan Novák rozčeřil vody veřejné debaty svou 900stánkovou monografii Kundera.

Ve prospěch obou děl, kromě toho, že vzbudily kýžený rozruch, uveďme řemeslnou suverenitu, cennou zvláště u mladého režiséra, u něhož zaujme věrohodnost obrazová i herecká, u Nováka zase suverenita slovesná.

Při veškeré rozdílnosti mají obě díla leccos společného. Podle filmu i knihy jsou oba portrétovaní – že by úlitba trhu? – notoričtí erotomani. Filmový Havel je přitom, na rozdíl od knižního Kundery, viděný empaticky, se snahou ho za každou cenu polidštit. Sledujeme dětsky bezbranného naivu, který přišel k politice spíš nedopatřením, nesvéprávně postrkován střídavě manželkou a milenkou.

Netuším, co si z toho vezmou nejmladší diváci (o něž režisérovi šlo), když i zkušená recenzentka Respektu, zmýlená filmem, usoudí, že se Havel změnil v osobu veřejnou až „poté, co ve vazbě odvolal východiska čerstvě sepsané Charty 77“. To je hned dvojí nesmysl. Havel, veřejně politicky činný už v 60. letech, Chartu nikdy neodvolal. Jen ve vězení dočasně slíbil, že nechá politiky a bude psát hry.

Nelze se však neptat: tenhle nekňuba, podpíraný z obou stran ráznými ženami, že elektrizoval půlmilionové auditorium na Letné? Tomuto dětinovi že tleskal v nekonečném aplausu ve stoje kongres Spojených států amerických? Tohle že byl ten chlapík, co v dobách, kdy 99 procent národa zalezlo do zápecí chat, chalup a dovolených u Balatonu, sedl a napsal „Otevřený dopis“ všemocnému generálnímu tajemníkovi Husákovi, čímž si vykoledoval vězení?

Oproti Havlovi empatickému je Novákův Kundera pamfletický. Představen jako cynik a sebestředný narcis, s doživotní nálepkou „stalinisty“ na čele (pokud by platila, musela by být jako stalinistická ocejchována celá česká oficiálně vydávaná kultura z let 1949 – 56). Novákovi slouží Kunderovo dílo jen jako kriminální indicie.

Spolu s estébáckými svodkami lepí před námi působivý portrét kariéristy a udavače. Kunderovy umělecky i divácky mimořádně úspěšné hry (Majitelé klíčů s rekordním počtem repríz v ND i jinde; komunisty zakázaná Ptákovina, jež je v repertoáru Činoherního klubu už dvanáctou sezónu; Jakub a jeho pán, hraný čtyři desetiletí), to všechno jsou pro Nováka kusy, psané „nasucho; bez oleje literárních kouzel to drhne, dře a skřípe“. Atakdále, atakdále…

Přes obrovské rozdíly je nakonec problém obou děl stejný. Ani Novák ani Horák nepátrají po důvodech výjimečnosti svých hrdinů. Karikatura „padoucha“ nebo „ňoumovství“ nám neposkytne sebemenší důvod uvěřit, proč ty osobnosti oslovily domácí i světovou veřejnost. U Kundery nepochopíme, jak tenhle vykrádač sebe sama mohl být světovým spisovatelem, jehož politické slovo (např. esej Únos západu aneb Konec Střední Evropy) znamenalo pro nás doma doušek pramenité vody. Jako eseje Havlovy.

Není pro mne podstatné, zda filmový Havel je či není podobný tomu, kterého jsme osobně znali. Podstatné je, zda nebyly pominuty uzlové body, bez nichž je jeho příběh nesrozumitelný: návrh opoziční strany ke straně Dubčekově; ilegální vysílání v Liberci proti okupantům; a samozřejmě Moc bezmocných, což není, jak se vyjádřil režisér, jen článeček pro Literárky, ale celosvětově nejvlivnější Havlův text! Na to nestačí odpovídat, ten tam chce to, a onen ono, nemůže tam být všechno. (…)

Eseje, fejetony, přednášky