Chvála věcí tváří v tvář ohni (2022)

Přidal: Premek |

Leden 12, 2022

Radek Štěpánek. Fejeton. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Čte autor.

Nastudovalo Brno v roce 2022. Premiéra 15. 1. 2022 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 7 min.).

Lit.: Štěpánek, Radek: Radek Štěpánek: Chvála věcí tváří v tvář ohni. In web ČRo Brno, 12. leden 2022 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Konečně jsme se přestěhovali. S malou Julou nám to trvalo několik únavných měsíců. Tereza balila a já jsem přenášel všechny ty věci ve stovkách krabic a krabiček, hromady hadrů, desítky rostlin, které žijí s námi. Po práci, kdy jindy, v té tmě, která teď trvá tak dlouho. Byl jsem nevrlý, docházela mi síla i nervy, věcí navíc jako by ani příliš neubývalo. Ale ten nepořádek, který po nich zůstával! Pak přijeli stěhováci, se kterými jsme do dodávky odnosili všechen nábytek. Nakonec v bytě zůstala už jen knihovna a v ní tři a půl tisíce knih, které snad odnosím v následujících měsících, pár příborů, talířů a jeden hrnec, ve kterém se dá uvařit všechno.

Teď holky spí a já sedím před kamny v novém obýváku, slyším, jak oddechují a občas se převalí, dělí mě od nich jen prosklená zásuvná stěna. V kamnech praská. Když jsem je zapálil před pár měsíci poprvé, dřevo v nich sice chytilo rychle, ale po pár minutách nepozornosti mi zhasla. Bylo to pro mě zklamání, protože právě ta kamna byla jedním z důvodů, proč jsem se na malé město tolik těšil. Rád si o sobě myslím, že to s ohněm umím, takže to byla potupa. Po pár pokusech mi došlo, jak korigovat přívod vzduchu při podpalu a teď už se naštěstí nemýlím. Koukám se do plamenů a sbírám síly. Bylo to moje páté stěhování ve čtyřech letech. Nejdřív po rozchodu z bytu, kde jsem žil s tehdejší přítelkyní, ke kamarádovi, který se v tu dobu taky rozešel. Pak do Netolic, do jedna plus jedna po babičce. Tam za mnou začala jezdit Tereza. Odtud pak na Černá Pole do podnájmu. Odtud do bytu, kterému jsme se upsali hypotékou v Bystrci. A naposled do domečku v Telči, blíž k babičkám a dědům, které Jula potřebuje a které tím spíš potřebujeme i my, což nám došlo nejvíc v posledních dvou letech lockdownů.

Koukám do plamenů a nemám sílu na nic ani pomyslet. Poprvé v životě mi plameny nic nepřipomínají. Celý podzim jsem ležel mezi psanými slovy, mezi knihami, a teď nemám sílu ani nic napsat. Koukám se do ohně a vidím sám sebe jako ohořelé poleno, které potřebuje otevřít přívod vzduchu, aby se na něm plameny zmátořily, a pak další poleno, které by hořelo s ním. Takže to není tak hrozné, přeci jen mě něco napadá! Dívám se do plamenů a pak mi dojde: sedím v pokoji a dívám se do plamenů! Zaměřím svou pozornost na rozpálené sklo, které mě dělí od ohně. Jak úžasné to sklo je! Najednou cítím obdiv k člověku, který je nějak vyrobil. Nechápu to, já bych něco takového nesvedl. Ale co bych já vlastně svedl vyrobit?

Vyrobil jsem si krásný bambusový prut, jenže ten je seskládaný z dílů, které před desítkami let slepil někdo jiný. Když o tom tak přemýšlím, nedokázal bych vyrobit skoro nic. Ani kelímek od jogurtu, láhev na vodu, talíř. Jednou na čundru jsem si vyrobil z kusu kůry a větve borovice lžíci a vidličku, protože jsem si zapomněl příbor. Jak by se mi tenkrát hodila plastová lžíce odněkud z fast foodu. Ale nebyla, tak jsem vyřezal příbor z toho, co mi nadělila borovice. Nebylo to ideální, ale najíst se s tím dalo. Možná i ten talíř bych si takhle vyrobil. Ale co dál? (…)

Eseje, fejetony, přednášky