Co bude s potomky báby Jolany? (2023)

Přidal: Premek |

Červenec 27, 2023

Saša Uhlová. Komentář. Grafika a zvuková režie Binary Code s.r.o. Produkce Eva Majtán.

Čte Marie-Luisa Purkrábková.

Natočeno 2023. Webová premiéra červen 2023 (SoundCloud, 22 min.). K poslechu zde.

Lit.: Uhlová, Saša: Co bude s potomky báby Jolany? Příběh českých Romů. In web A2 11/2023 (červen 2023). – Cit.: Zatímco si velká část české společnosti v devadesátých letech užívala svobodu, pro romskou komunitu znamenaly polistopadové roky tragédii, která předčila i poválečné a normalizační represe. Mnohé křivdy se nepodařilo napravit dodnes, ale zdá se, že mladší generace Romů se za své romství konečně přestává stydět.

„Zlatý komunisti,“ říkávala bába Jolana, stará Romka ze Smíchova, která byla matkou šesti dětí a pocházela z východního Slovenska. Slovo „bába“ není dehonestační, jde naopak o uctivé označení matky rodu. Během dětství a dospívání zažila válku, schovávání v lesích, ničení romských vesnic a pronásledování Romů. Její otec byl za války v pracovním táboře. Po roce 1945 se stejně jako mnoho jiných Romů ze Slovenska přestěhovala do Čech a prožila zde celý život. Pracovala jako myčka nádobí, a když její manžel zemřel na infarkt – to byly nejmladší dceři dva roky –, přibrala si ještě mytí schodů v činžácích. Svých šest dětí tak dokázala uživit. Po roce 1989, už v důchodu, přišla o dekret na byt, když jí za něj někdo nabídl třicet tisíc korun a ona ho prodala. Samozřejmě netušila, jaký problém se z bydlení stane. Potom až do konce života bydlela střídavě u svých dětí, které také bojovaly se ztrátou bydlení a přežívaly po různých ubytovnách nebo v nevyhovujících místnostech v polorozpadlých domech.

Otázka perspektivy

Jolana zemřela v roce 2003 na Plzeňské 26, kde v tu dobu bydlely v prvním patře její dvě dcery s rodinami v něčem, co se těžko dalo nazvat byty. Byly to místnosti bez koupelen a se společnými záchody na chodbě. Dům byl v dezolátním stavu, dlouhá desetiletí do něj nikdo neinvestoval, patřil městské části Praha 5. Místnost, kterou spolu s jednou ze svých dcer a její rodinou obývala před svou smrtí, sloužila nějakou dobu předtím jako výdejna heroinu, což Jolana věděla, protože v té době bydlela hned vedle u další dcery a mohla z postele, která stála kousek od dveří, pozorovat fronty uživatelů táhnoucí se po schodech až na ulici. Lidé, kteří v domě bydleli, si chodili stěžovat na policii, přítomnost dealerů je obtěžovala a připadali si ohrožení, ale policie s tím celé měsíce nic nedělala. Tehdy se z občasných experimentátorů s drogami v generaci Jolaniných vnoučat stali závislí uživatelé a začali si peníze na drogy shánět krádežemi, prostitucí a homoprostitucí.

V tu dobu se také děti a vnuci báby Jolany potýkali s pronásledováním ze strany neonacistů. V devadesátých letech zavraždili čeští rasisté řadu Romů a ještě mnohem víc jich zranili. Každý Rom měl v rodině někoho, koho napadli, honili, kdo zažil strach o život. Romové se báli chodit ven ve dnech, kdy byl fotbal, odmítali je obsloužit v hospodách a pouštět na diskotéky. Sama jsem takových situací zažila desítky. Jednou nám například na výletě s romskými dětmi v parném dni odmítli natočit v hospodě na zahrádce limonádu. Zahrádka byla prázdná, děti byly v doprovodu dospělých etnických Čechů, a přesto nám hospodský tvrdil, že má špatné zkušenosti, a vyhodil nás. Romové přestali chodit na pivo, do kina, jejich život se přesunul do stísněných obydlí, kde žilo na několika metrech čtverečních tolik lidí, že byl problém najít večer dost místa, aby se všichni uložili ke spánku. (…)