Býti básníkem (2008)

Za prvé si možná nebyl zcela jistý, zda opravdu oním básníkem nyní již je, což si lze při laureátově zdrženlivosti a ostýchavosti lehce představit. A nebo si uvědomil, že není nutné každý přepjatý nápad či slib dovést do úplného konce. Bylo by to ostatně gesto poněkud nehavlovské, dosti cizí přirozenosti člověka, který má tak rád systém a pořádek.

Cituji z posledního, tedy osmého svazku Spisů, strana 8: „Když pořádek, tak pořádek.“ Lyrické verše však Václav Havel ve věku, kdy mladý muž již nepíše básně pouze jaksi „pudově“ a protože musí, skutečně psát přestal.

Přestal však kvůli tomu býti básníkem? To, nikoli. Stal se jím totiž nyní již skutečně, tak jak si předpověděl, – tedy básníkem bez závazku psát básně, což je ideální stav básníkovy existence.

Zbaven povinnosti projevovat se verši, mohl o to více působit jaksi celým svým básnickým bytím. To bylo – a je – založeno na velmi poetickém principu prosvětlování nijak zvláště veselé reality světa nadějí, odvahou a nesmíme zapomenout – humorem.

Ve Václavu Havlovi se od začátku setkával intelektuálně založený analytik upadlých a zmechanizovaných forem společenského přežívání a fungování se snivcem s dobrodružnou a družnou povahou, mušketýrem odboje, nonkonformistou ducha, miláčkem žen a přítelem mužů. Anarchistická a individualistická část jeho básnického založení, o níž se již vyprávějí legendy, byla – a je – doplněna tíhnutím ke klasickému a dejme tomu národnímu pojímání básníka jako svědomí kolektivu a mluvčího utlačovaných, byť si z toho často dělal laureát legraci.

Smysl pro absurditu a nonsens, uplatněný v jeho uměleckém, především dramatickém díle, byl v občanském životě vyvažován touhou po konání a jednání smysluplném a konstruktivním, což velmi dráždilo nekonstruktivní moc, která byla svou formou i obsahem dokonalým popřením všeho básnického. Uvrhla ho několikrát do vězení, což bylo jistě osobně nepříjemné, ale z hlediska potvrzení básnického charakteru vězněného nemohla ona moc udělat nic lepšího.

Vytrvalost a důslednost, s jakou Václav Havel používal nástrojů poezie v dějinných procesech, ve kterých stál, se mu mu nakonec osobně, na rozdíl od národa, vymstily, i když toho jistě jako správný muž nelitoval a svou oficiální roli nesl statečně, s básnickým nadhledem. Řada jeho státnických činů v té době má rysy zcela magické a opět prozrazují jeho básnické založení: například těžko kdo jiný než básník, by mohl být garantem okřídleného milostného verše o lásce a pravdě, která musí… – ani to nejsem schopen jako nebásník doříci. Je typické, jak tento krásný idealistický verš dráždí osoby nebásnicky a nemúzicky založené, což je jen dalším důkazem Havlovy služby poezii.

Václav Havel v jiné dávné básničce – nebylo mu tehdy ani 18 let – plánuje, že až bude velký a naučí se psát básně, napíše sbírku „Zpěvy šílence“, protože básník musí být šílený, aby mohl psát básně a také proto, aby „skutečně pochopil, co jest to láska“ (strana 41¨).