Kauza poslance Ratha (2012)

Kauza poslance Ratha je názornou ukázkou, jak ani po dvaceti letech života v ústavní demokracii nerozumíme základním pravidlům, podle kterých by se měl veřejný život řídit. Odvrácenou stranou neporozumění pravidlům je obrovská míra nedůvěry, kterou občané České republiky chovají vůči svému státu. Přitom bez elementární důvěry demokratický systém fungovat nemůže.

Nechci se vůbec zabývat vlastní korupční kauzou. Důležitější je, jak veřejnost reaguje na probíhající trestní stíhání poslance. Ústava předpokládá, že poslanci a senátoři jsou chránění imunitou před zásahy vlády. Imunita je dědictvím z časů, kdy se vlády snažili nepříjemné poslance umlčovat. Konec konců mohou se o to pokoušet i současné vlády. Ústava předpokládá dva možné případy: obecně platí, že poslanec je chráněn imunitou a trestně ho lze stíhat pouze v případě, kdy s tím vysloví souhlas komora parlamentu, jíž je členem. Ovšem v případě, kdy je poslanec takříkajíc přichycen při činu, rozhoduje o dalším postupu předseda příslušné komory.

Jeho souhlas nemá definitivní charakter. Na další schůzi komory se teprve s konečnou platností rozhodne, má-li být poslanec či senátor trestnímu stíhání vydán. Vzhledem k tomu, že předseda komory rozhoduje o vydání soudu, stěží může rozhodovat o něčem jiném, než je možnost uvalit na člena parlamentu vazbu. Vzhledem k tomu, že do vazby lze někoho umístit jedině v rámci trestního stíhání, je nepochybné, že předseda komory ve speciálním případě přichycení člena parlamentu při trestném činu vlastně dává souhlas s jeho trestním stíháním.

A zde jsme u kořene problému. Ústavní text je třeba interpretovat. Bohužel v Česku se rozmohl zlozvyk doslovné citace ústavy bez elementární úvahy, jak se citovaná věta slučuje s dalšími články ústavy. Proto bylo téměř nemožné vysvětlit, že kontrasignované kompetence prezidenta např. při ratifikaci smluv neznamenají, že prezident o těchto záležitostech také může rozhodovat. Ve skutečnosti u kontrasignovaných kompetencí má přednost vláda a prezident se musí řídit jejím politickým názorem. Místo toho, aby svévolné chování prezidenta narazilo na odpor veřejnosti, musel o tom rozhodovat Ústavní soud, který si za to vykoledoval kritiku.

I v případě poslance Ratha je situace podobná: značná část veřejnosti nevěří tomu, že orgány činné v trestním řízení postupují podle práva. Prý poslance lze stíhat jen se souhlasem komory. Vždyť je to v ústavě napsáno! Na internetu bují nejrůznější konspirační teorie. Pokud je jejich zdrojem poukaz na to, že v jiných případech policie tak aktivní nebyla, dá se proti tomu máloco namítat. Je-li ale jejich zdrojem nepochopení ústavy, máme problém. Přece právě ústava by měla být tím, co řešení konfliktů umožňuje. Měli bychom uvažovat, co dělat, aby se znalost ústavních pravidel rozšířila.

V západním Německu vznikla po válce instituce, která měla na starosti šíření povědomí o tom, co je to demokracie. Centrála pro politické vzdělávání sehrála důležitou roli při vývoji Spolkové republiky. Když u nás na internetu čteme zavádějící články bývalého předsedy legislativní rady vlády nebo ústavního právníka, je vidět, že bychom takovou instituci potřebovali jako sůl. Obávám se však, že u nás vzniknout nemůže. Byla by zcela jistě pod ideologickým tlakem vládních koalic.

Přirozeným místem pro zvyšování si vzdělanosti o ústavních otázkách tak zůstává na veřejnoprávních médiích. Teď už se v nich těmto otázkám pozornost věnuje, i když ne v dostatečné míře.

Proč je znalost ústavy důležitá? Protože jedině při znalosti pravidel hry můžeme posoudit, jestli se hraje fér. U nás kvete přesvědčení, že ten, kdo něčemu věří, je naivní trouba. Že je Bradáčová kvalitní státní zástupkyně? Ale jděte. Nespadl jste z jahody? Vláda má zájem na likvidaci nejhlasitějšího kritika, tak na objednávku porušuje ústavu.