Vyvolení (2012)

Grassova slova jsem označil za mravně obscénní. Kdo má zájem, může si ze zvukového archivu rozhlasu poslechnout, proč si to myslím. Mluvím teď ale o té záležitosti z jiného důvodu, protože měla jistou dohru, jež otvírá téma další. Tak se mi v několika zlobných anonymních reakcích dostalo označení „vyvolence“. Nelichotivé úvahy o „vyvolených“ pak zpestřily i četné, rovněž anonymní diskusní příspěvky v českém kybernetickém prostoru.

„Vyvolení“, „vyvolenci“ – toť zatím poslední a dnes už nejběžnější označení pro Židy v odpudivé tradici předsudečné zášti. Po bohovrazích, talmudistech, židobolševicích, kosmopolitech a sionistech zde máme termín z obecně užívané nacistické a neonacistické terminologie, který si čím dál více přisvojují i jiní. Třeba internetoví diskutéři levicových Literárních novin.

Antisemitismus tak jako každá skupinová zášť je založen na negativním předznamenání jedince a jeho následném ztotožnění s celkem záporných vlastností. Rasisté praví, že tyto pro lidstvo zhoubné židovské vlastnosti jsou jednou provždy dané, protože vrozené. Hlasatelé konspiračních teorií raději než původ odhalují zločinnou, před světem skrývanou strategii zkázy plánovanou židovskými spiklenci a manipulátory.

A ti i oni se shodnou, že Židé chtějí jedno: získat nezasloužené výhody, obohacovat se, ovládat, parazitovat na druhých. S judaismem spjaté spojení „vyvolený národ“ – a odtud oni „vyvolenci“ antisemitů současnosti – pak má mít právě takový obsah.

Přesvědčeného nepřesvědčíš. A tak zřejmě darmo upozorňovat na svévolnost, s níž je do souvislostí společenských a politických zlovolně přenášen koncept náboženský, který navíc ani sám o sobě nikoho nikomu nenadřazuje. V náboženském slova smyslu – a v jiném neexistuje – se totiž ona židovská „vyvolenost“ váže výhradně ke službě Bohu. Ta služba, považovaná Židy za zvláštní privilegium hodné vděku, se liší od díla, jakým se před Stvořitelem sklánějí věřící jiných vyznání.

„Národ vyvolený“ se tak sluší chápat jako „národ oddělený“, což ostatně doslova takto uvádí modlitba k uvítání šabatu. A co je podstatou tohoto oddělení, to upřesňuje ještě jiná modlitba, opakovaná věřícími Židy třikrát denně; hovoří o přijetí „ol malchut šamajim“ neboli „jha Božího království“.

Z těch slov nepromlouvá povýšenost, ale pokora. Nezakládají nic, z čeho by se dalo byť jen ve světě víry odvodit pohrdlivé vyvyšování se Židů nad jinými lidmi – natožpak v záležitostech jiných! Tak i židovská cesta dějinami je svědectvím o nelehkém údělu, který má přesto svůj smysl, nikoliv příběhem hýčkaného národa upřednostňovaného oproti jiným.