Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXIV. – Spokojený člověk nesmí existovat

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2014)

Holandský dramatik Jan Moraal (1928-1982) se věnoval rozhlasové práci již od 19 let, kdy ředitel holandské rozhlasové stanice VARA G. de Vries junior přijal k realizaci jeho první dramatický text. Posléze jej VARA zaměstnala jako překladatele a dramaturga rozhlasových her. Jeho nejslavnějším dílem se stal rozhlasový seriál Biels and Co., který dosáhl téměř dvou set dílů. Vedle toho psal také pro televizi. Velké duševní vypětí kombinované s nepřetržitým přísunem cigaret nakonec vykonaly své; Moraal zemřel brzy, jen několik let po padesátce.

V Československém rozhlase byla z jeho dramatické tvorby nastudována hra Není strany pro spokojené. Inscenace Věry Pražákové vznikla v ostravském studiu v roce 1969 a vycházela z tragikomické situace: nenápadný pokladník Marcos (Josef Haukvic) na oslavě se svými přáteli prohlásí, že je absolutně spokojený. Přes veškeré přesvědčování trvá na svém, což kamarády rozhořčí – a jeden z nich to zlomyslně „donese“ do místních novin. Marcose hned ráno přepadne žurnalista a druhý den hlásá čtvrtá strana místního deníku „Náš zpravodaj objevil spokojeného muže. Pan Marcos prohlašuje: Nemám žádná přání“. Tak se o spokojeném zaměstnanci dozví Marcosův ředitel (Alois Müller), jenž mu na základě firemní filozofie „spokojený pokladník – nebezpečný pokladník“ dává okamžitou výpověď v obavě, že pokud již nedefraudoval (okamžitě nařízená revize to vyloučí), určitě defraudovat bude. Přesto (nyní již) bývalý pokladník stále trvá na tom, že je spokojený.

Po návratu domů ho čeká další šok: rozchází se s ním jeho žena (Jana Postlerová). Dokud byla přesvědčená, že on je v manželství stejně nešťastný jako ona, snášela situaci trpně, protože měli něco společného; pokud je však spokojený, odmítá s ním dále žít.

Ani to však není poslední rána: je vyloučen i z odborů, protože spokojený odborář samozřejmě svou existencí popírá smysl odborů. Nakonec se Marcose chopí skupinka podnikavců (Luděk Eliáš, František Šec, Karel Vochoč), která na základě jeho spokojenosti nejdříve změní strategii reklamních agentur. Ty totiž byly dosud založeny na principu permanentní lidské nespokojenosti…. Založí dokonce politickou stranu pro spokojené, v níž má Marcos vystupovat jako reklamní figurka, symbol. Okamžitě získá spoustu příznivců, kteří však od něj čekají recept na spokojenost. Jeho odpověď – každý může být spokojený, spokojenost je stav mysli – je rozhořčí a proti schůzi musí zasáhnout policie.

Marcos se nakonec pro svůj pocit spokojenosti octne až před soudem za „lživé tvrzení“, kam jej pohnali „podvedení“ straníci. Teprve zde konečně po dlouhém naléhání připustí, že není spokojený. Status quo je obnoven. Hra však končí sarkastickým happy endem: po soudním rozsudku, v němž je Marcosovi vyměřen trest v době trvání vyšetřovací vazby, prohlásí odsouzený, že je – dokonale spokojený…

Moraalův text i ostravská rozhlasová inscenace zní dosud velmi aktuálně a je škoda, že byla reprízována naposledy v devadesátých letech minulého století.

Historie rozhlasových her