Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXI. – Nezastavíme snad válku kvůli jedné mrtvole!

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 36/2014)

Nebýt stého výročí zahájení první světové války, asi by si málokdo v rozhlase vzpomněl na Henkeho inscenaci dramatu Miroslava Krleži V táboře (1965). Je to s podivem: ačkoliv bývá uváděna v každém portrétu Josefa Henkeho na předním místě v seznamu jeho prací pro rozhlas, ve vysílání se neobjevila již více než dvacet let. Rozhlasové praktiky asi děsí její stopáž (105 minut), obnovená premiéra se však Vltavě začátkem srpna rozhodně vyplatila.

První (či jak se dříve říkalo Velká) světová válka je v Krležově hře nahlížena pohledem kadeta Horvátha (Jaroslav Kepka), vzdělaného, inteligentního klavírního virtuóza, jehož křehký a eticky pevný svět je zničen jediným zásahem primitivního a sadistického nadporučíka Waltera (Martin Růžek), který jej rozkazem přinutí asistovat při oběšení nevinně odsouzené staré ženy (Světla Amortová). Psychika jemného umělce je tak zcela rozvrácena a vede nakonec k naprosté katastrofě v místním důstojnickém štábu…

Významný chorvatský dramatik ve své hře V táboře (U logoru) zachytil téměř bezprostředně (první verze pod názvem Halič vznikla v roce 1920 a její provozování bylo zakázáno) zuřivé běsnění vojenské mašinérie a nesmyslné vraždění civilního obyvatelstva. Vzdáleně nám připomíná Krausovy Poslední dny lidstva nebo druhý díl Haškova Švejka; jen bez humoru, odhalující plnou tragiku první světové války, a to především v její mechanizaci, odlidštěném zprůmyslnění smrti.

V Henkeho pečlivé režii vynikají Jaroslav Kepka v roli citlivého Horvátha, Martin Růžek coby sadistický poručík Walter, který má v hlase jak zupáckou bohorovnost, tak i zvrácenou laskavost (to on vykřikne v jednom z dialogů titulní větu tohoto článku) – a také Ilja Racek, v jehož nadporučíku Agramerovi není stopy po lidskosti – krom sebestředné zbabělosti, s níž v závěru hry hystericky udává svého kolegu. Velkou roli zde má i herec, režisér a překladatel Josef Červinka, který svým civilním výkonem tvoří až jakýsi antipod k výkonům dříve jmenovaných.

Hra V táboře nebyla na českých jevištích uvedena, rozhlasová inscenace je tak jedinou její realizací. K jejím kvalitám se vyjádřil dokonce sám autor; režisér Henke na to v roce 1969 zavzpomínal pro Divadelní noviny: „Krleža je velekněz jugoslávské literatury, ohromná osobnost, ke které se každý blíží po špičkách. Když mu oznámili, že v rozhlase mají českou nahrávku jeho hry, ani nedoufali, že si ji přijde poslechnout, protože ještě nikdy do rozhlasové budovy nevkročil. Ale on kupodivu projevil zájem s podmínkou, že při poslechu nebudou víc než tři lidé. Stačí mu prý začátek, i v divadle odchází z představení svých her vždy po prvním jednání. Měl jsem pořádně nahnáno, když poslech začal – sám si udal intenzitu zvuku. Po prvním dějství řekl: Dost, zastavte to! A já si řekl: Tak je konec – a bylo mi trpko. Ale Krleža se ke mně obrátil a povídá s ohromným postřehem ne spisovatele, ale režiséra: Když jste takhle nasadil hned v prvním dějství, to jsem zvědav co dokážete dál. Po druhém dějství projevil spokojenost a charakterizoval hlavní představitele. O Kepkovi řekl, že by tomu chlapci přál Hamleta, u Růžka ocenil, že v roli sadistického poručíka první ze všech interpretů pochopil, že při vší zrůdnosti je to stále šlechtic, u herečky se mu zdálo málo sexu v hlase. Když vyslechl hru do konce, prohlásil, že po pětačtyřiceti letech je poprvé spokojen s inscenací svého díla, a pozval nás do vinárny, kde se rázem změnil v srdečného a veselého společníka. (…) Krleža odmítá vystupovat v rozhlase, natočili si tedy jeho hlas skrytým mikrofonem. Byl to rozhovor s dramaturgem, kde srovnával jeho práci s našimi výsledky: má se to dělat, jak to ukázal „ten Čech.““

Olga Srbová uzavřela článek v Divadelních novinách slovy: „.. vedle architekta Horčičky jde chlapec Henke a zpívá si svou písničku.“. Charakteristika je to víceméně přesná: oba režiséři prošli v úvodní fázi své kariéry rukama Emila Františka Buriana; zatímco Horčička si z jeho práce vzal především cit pro rytmičnost a projevy herců řídil téměř jako podle partitury, Josef Henke si z Burianova odkazu vybral především smysl pro poezii jeviště, lyričnost a náladu.

Historie rozhlasových her