Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXIX. – K devadesáti devíti zářezům ještě ten stý

Přidal: Premek |

Leden 1, 2015

Mgr. Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 2/2015)

V tom malém úkrytu sedí tři. Čára, Fakir a Pinďa. Bojovníci poslední velké války, která se právě chýlí ke konci. Čára (Jan Tříska) je hlavní ideolog skupiny, dokáže skvěle formulovat myšlenky a přesvědčit ostatní o jejich správnosti. Fakir (Josef Somr) nejraději užívá selského rozumu a proti Čárovým vývodům staví svou neoblomnou víru, že se za každých okolností musí mluvit a psát pravda. A konečně Pinďa (Josef Kemr), zneuznaný a vysmívaný primitiv, malá lidská dušička, která by tedy sama nikdy nic, ale když jí dá někdo rozkaz, s gustem a krvežíznivou chutí si k 99 zářezům na pažbě své pušky přidá zářez stý.

Oč tedy jde těmto třem postavám v rozhlasové hře Jiřího Vilímka Neodvratný skon maratonského běžce (1968)? O nic více a o nic méně než o pravdu, čirou, neupravovanou pravdu. Ve své skrýši totiž tito tři dávají dohromady podklady pro tisk nového válečného bestselleru: Deníku Athéňana, čtvrtého do válečné party. Jeho Deník má být evangeliem nového společenského řádu, který bude nastolen. Ne všecko v rukopise však odpovídá ideologickému výkladu Čárovu; ten se snaží měnit aspoň drobnosti, otazník za vykřičník, tu a tam vynechat nějakou méně vhodnou pasáž, která by mohla podpořit zpátečnické klerikály… Proti této snaze stojí prostý, ale pevný Fakir. Když se však těsně před dokončením příprav do skrýše dostaví přece jen přeživší Athéňan (Radoslav Brzobohatý), změněný prožitým utrpením v náboženského blouznivce, přesvědčí se všichni tři vzájemně, že nejlepším řešením bude Athéňana odstranit…

Vilímkovu hru by nebylo správné považovat za aktuální reakci na demytologizační snahu mladé novinářky Miroslavy Filípkové, která v roce 1968 požadovala vydání autentické Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Příběh Athéňanova deníku je obecnějším příběhem o tom, jak je snadné propadnout kouzlu manipulace, snaze upravit skutečnost ve svůj (či všeobecně lidský) prospěch…

Režisér Jiří Horčička zde nechává vše v rukách zkušených herců, jen občas obohatí zvukový plán o ťukání psacího stroje, několik výstřelů a výbuchů, které doléhají zvenčí. Jak napsala Alena Štěrbová v recenzi pro časopis Scéna z roku 1990, „postavil inscenaci (…) na mimořádné schopnosti tří protagonistů charakterizovat své hrdiny opravdu do hloubky zdánlivě zcela jednoduchými výrazovými prostředky“. Tříska hraje Čáru s jasnou, ale nenápadně podávanou intelektuální převahou, Somr si ve Fakirovi drží figuru s jakousi medvědí zatvrzelostí, jako „věcného, dělného, evidentně poctivého“ člověka. Kemrův Pinďa alias Pardál je skutečný vojenský primitiv, hrne ze sebe věty bez sebemenšího zaváhání a přemýšlení, chechtá se chrochtavě, vyděšeně řve, když mu Čára naznačí, že si bude muset po válce doplnit vzdělání, tiše a zuřivě se raduje, když se mu naskytne možnost spáchat poslední krvavý, „válečný“ skutek. A k tomu Athéňan Radoslava Brzobohatého – s klidným, radostným hlasem plným velebného plesání a náboženského přesvědčení; ne náhodou se nám vybaví jeho výkon v roli Ježíše v Sidonově hře Dvojí zákon z téhož roku.

Režisér Horčička tuto hru ještě stačil nastudovat v roce 1969 v brémském rozhlase pod názvem Unabwendbares Ende eines Marathonläufers. Česká inscenace obdržela první cenu festivalu Prix Italia v roce 1969. Bylo to na dlouhou dobu naposledy, následujícího roku se už Československý rozhlas (i celá republika) zavřela do neproniknutelné socialistické bubliny.

Historie rozhlasových her