Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Jediný svého druhu na světě a třináctery hodiny

Přidal: Premek |

Květen 12, 2015

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 8/2015)

V ledovém království panuje strašlivý ledový vévoda se svými špehy a slídily. Neuznává nikoho jiného než sebe, zabil na svém hradě čas a jediným zdrojem tepla jsou mu v ledových komnatách ručky zajaté princezny Saralindy… Jediný, kdo ji může vysvobodit, je potulný minstrel Zpěvoch, ve skutečnosti princ Zorn ze Zorny. On sám to sice ještě neví, ale to nevadí: důležité je, že to ví pohádkový skřítek Golux, který mu určitě pomůže překonat nástrahy strašlivého vévody. Nebo ne?

Třináctery hodiny byly českému publiku známy již od roku 1974, kdy vyšly v Albatrosu s ilustracemi Václava Kabáta. Již o rok později vznikla slovenská rozhlasová dramatizace Eleny Antalové pod názvem O zakliatych hodinách s Karolem Machatou v roli skřítka Goluxe; inscenace však postrádala humorný náboj a většina Thurberových vtípků tak padla pod stůl. Jitka Škápíková však jeho ironickou pohádku uchopila za správný konec a výsledkem byla výtečná realizace, patřící do zlatého fondu rozhlasové pohádky.

S Jitkou Škápíkovou jsme se v našem seriálu setkali již dvakrát: jako s autorkou dramatické rozhlasové prvotiny Světlo na pavlači a dramatizátorkou pohádky Aloise Mikulky Kouzelná dvířka. I její dramatizace pohádky Jamese Thurbera Třináctery hodiny z roku 1999 se vyznačuje hravostí a invencí.

Režisér Karel Weinlich bývá často označován za řemeslného tvůrce pohádek (víceméně přezíravě se o něm takto vyjadřoval i jeho kolega Jiří Horčička). Tato pohádka však dokazuje, že setkal-li se s inspirativním scénářem, dokázal se mu odpovídajícím způsobem věnovat. Třináctery hodiny přímo překypují zábavnými detaily a přesto neztrácejí pevnou realizační strukturu.

Vše je zde přizpůsobeno hlavnímu účelu inscenace: literární parodii (té napomáhá především vynikající překlad Radoslava Nenadála) a zvukové grotesce. Hrůzní psi nevyjí z realistického zvukového záznamu, ale z úst herců a zvukařů, zvukové efekty jsou spouštěny přiznaně prudkým střihem, nejrůznější obludy sídlící v hradních kobkách jsou vytvářeny zvukovými kolážemi stejně bizarními jako jejich jména (plamlezník bezhlavý, kropucha, loptuška skákavá). Ještě po letech na tvorbu těchto podivných strašidel v televizním dokumentu vzpomínal mistr zvuku Tomáš Gsöllhofer.

Ani herci nezůstávají pozadu: Boris Rösner tu parodicky nadsazuje všechny ty smrtelně vážné zrůdné vládce a panovníky, jimiž ho v pohádkách obdařila televizní dramaturgie osmdesátých a devadesátých let. Jeho žlučovitý, nenávistí se zalykající ledový vévoda je přímo esencí pohádkového zla; zároveň však vnímavému posluchači poskytuje záchytné body jemné ironie, jimiž spiklenecky pomrkává jak po dětském, tak po dospělém posluchači. Dobráckého popletu, skřítka Goluxe („jediného svého druhu na světě“) ztvárňuje Tomáš Töpfer s rozkošným ironickým odstupem, jednotlivá slova odsekává s klidem anglického lorda a nejstrašlivější situace komentuje prostým „juj“ a občas se nechává unášet literárně kreativními průpovídkami. Dobrý král Gweyn z Jarova (Jiří Klem) hovoří pro změnu jako z dob kratochvilných kalendářů, Jiří Langmajer je coby princ Zorn ve stálém úžasu a Simona Stašová v postavě Jagy překvapí a pobaví kaskádou bublavého a chytlavého smíchu.

Není divu, že po dramatizaci Jitky Škápíkové sáhl Slovenský rozhlas a Třináctery hodiny znovu nastudoval – tentokrát pod názvem Zakliate hodiny s Martinem Hubou coby ledovým vévodou, Jánem Gallovičem v roli Zorna ze Zorny a Emilem Horváthem v postavě skřítka Goluxe.

Historie rozhlasových her