Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Poslední vlastní branka aneb Pocta noiru

Přidal: Premek |

Červen 30, 2015

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 28/2015)

Robie Lantern nebyl nikdy žádný ekonomický génius. Poté, co si tak trochu „vypůjčil“ peníze z banky, v níž pracoval a nešikovně si zaspekuloval, nezbylo mu než živit se jako malý a nenápaditý podvodníček. Série neúspěchů v „branži“ ho dostane až před úplný krach; sedí v malém tmavém baru a v duchu počítá, jestli má v kapse ještě na jeden panák brandy. V této situaci jej hřmotně osloví neznámý muž, který v něm poznává svého starého kumpána a kolegu ve zločinu. Robie má hlad, a tak rád přijme novou identitu a hraje se Stanem Pullonem – tak se kumpán jmenuje – jeho hru. Brzy však zjistí, že tohle sousto bude trochu větší, než si představoval.

Pullon a jeho mafiánský šéf si totiž od něj chtějí objednat vraždu nenápadného staříka, který se straní lidí a pěstuje zálibu v tzv. nové hudbě – a má na kontě spoustu peněz, které by se „obchodní společnosti“ velmi hodily. Moderní mafiáni vybavení „komputery“ vyplatí Robiemu Lanternovi zálohu a ten se do úkolu pustí s plnou vervou: nastuduje vše o nové hudbě, vetře se do přízně starého milionáře Elmera Sparnaye; chce však svého zaměstnavatele napálit, vybrat zálohu a zmizet. Pozdě zjišťuje, že je to on, kdo drží kratší konec provazu…

Rozhlasová hra Jiřího Žáka Robie Lantern střílí poslední vlastní branku (1967) je ve své době velmi pozoruhodnou raritou: jde totiž o čistě žánrovou hru, byť s nádechem lehké parodie. Příběh maličkého podvodníka, který naletí celému podvodnickému koncernu, je totiž rozhlasovou poctou žánru, který jsme tehdy měli sotva možnost poznat: filmu noir. Příběhy zdánlivě znuděných detektivů s cigaretou přilepenou na spodním retu a neméně znuděných, tajemných krásek ve vyzývavých dekoltech byly na výsluní v Americe čtyřicátých let; v té době jsme však v Protektorátu mohli vidět pouze šarmantního Oldřicha Nového či Heinze Rühmanna, eleganci a sexappeal pak reprezentovaly Češka Adina Mandlová, Němka Paula Wessely nebo Maďarka Marika Rökk. Zkrátka – po noiru ani stopy.

Je to paradox, ale v českém prostředí nikoli ojedinělý. nejlepší parodie westernu u nás – Limonádový Joe – vznikla v roce 1964, šestáková četba dostala své ve filmu Adéla ještě nevečeřela v roce 1977 – tedy v době, v níž se u nás netočily ani westerny, ani kriminální série s neomylnými detektivy.

O to příjemnější je zjištění, že Žákova „minikrimikomedie“ je v tomto smyslu velmi zdařilá. Snoubí v sobě snad všechny atributy žánru: žhavě krásnou i ledově chladnou sekretářku Margit, bohorovného mafiána Pullona i jeho bosse, tmavé bary s nevtíravou jazzovou hudbou a křiklavými, dobrodružnými vinětami… A především vnitřní hrdinův hlas, monolog, který nám prozrazuje jeho myšlenkové pochody, často spojený s velmi obecným až vulgárním jazykem.

Titulní roli věčného smolaře ztvárnil Jiří Němeček. Herec s velmi výrazným a příjemným hlasem, o nějž v pozdějších letech následkem nemoci přišel, se tu představuje v nejlepší možné formě; bravurně rozlišuje Robieho vnitřní hlas a jeho vnější projev, drží posluchačovu pozornost a zájem celou hru. Výtečné žánrové figurky vytvořili Zdeněk Kutil v roli starého „kamaráda“ Pullona, Jaroslav Raušer coby nekompromisní mafiánský šéf či Alena Vránová jako nepřístupná Margit. Dojemně komického staříka Sparnaye pak výraznými hlasovými „tahy“ vytvořil Zdeněk Hodr. Režisér Oldřich Hoblík inscenaci vybavil dobře vybranou hudbou a dodržel již zmíněný žánrový rámec.

Žákova komedie se léta krčila v rozhlasovém archívu vedle svých slavnějších kolegyň. Díky nedávné obnovené premiéře (2007) se však vrátila v plném lesku a neztratila nic ze své zábavnosti.

Historie rozhlasových her