Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Mírně pokřivený Dvořákův obraz

Přidal: Premek |

Prosinec 27, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 36/2015)

Jméno novináře Edvarda Valenty je spjato především s objevem legendární moravské figurky cestovatele Eskymo Welzla a s románem z doby okupace Jdi za zeleným světlem. Méně známá je jeho spolupráce s rozhlasem: už ve třicátých letech spolupracoval s brněnským studiem, po nedobrovolné tvůrčí pauze napsal pro pražský rozhlas v šedesátých letech hry Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát (1964) a především životopisnou hru o epizodě ze života Antonína Dvořáka Z nového světa (1963).

Valentova hra začíná nabídkou Dvořákovi k cestě do Spojených států; Dvořák chce odmítnout, jeho nakladatel, žáci i přátelé horníci jej však přesvědčí, že jeho česká hudebnost by měla „jít do světa“. V Americe se skladatel cítí opuštěný, dynamičnost země jej mate a znervózňuje. Záchranu nachází až v objevu černošské hudebnosti – náhodou zaslechne vynikající pěvecký projev komorníka Johnsona. Setkává se však se společenskou nerovností – chudí talentovaní žáci si ničí ruce u kuchyňských talířů, černošští hudebníci jsou vystavováni rasové šikaně… I když tomu Dvořák celou dobu nevěří, nakonec k němu Amerika opravdu promluví – a on složí symfonii Z nového světa…

Ačkoliv se Valentova hra v úvodu zaklíná Goethem a jeho viděním umělecké pravdy, jeho Z nového světa si historickou pravdu poněkud ohýbá. Je tu silně zdůrazněn Dvořákův ambivalentní vztah k nakladateli Simrockovi, který jej zároveň „udělal“ a zároveň kapitalisticky vykořisťoval. Velký prostor tu získávají Dvořákovy kontakty s horníky ve vesnici Vysoká; ty měly zdůraznit Dvořákovo sepětí s lidem a zároveň porozumění lidu pro jeho hudbu. Všichni horníci jsou tu bodří, moudří a vůči Dvořákovým slabostem shovívaví. Tato linka končí tragicky úmrtím horníka Smoly (Vladimír Hlavatý).

V „tramtárii amerikánský“ je pak Dvořák vystaven nejen bezmezné úctě lidových vrstev (při jeho příjezdu houkají na jeho počest všechny lodě v přístavu), ale také nátlaku komerčního světa; zatímco jeho blízcí obdivují strukturu a vyznění nové symfonie, novináři se zajímají pouze o její finanční výnos, o to, jaké významné osobnosti premiéru navštívily, jak vypadaly jejich róby… Dvořák se setkává také se společensky akceptovaným rasismem, který však přirozeně a až bezděky odmítá, když na prvním společenském večírku samozřejmě podává ruku černošskému sluhovi a jeho později odposlechnuté hudební projevy zpracovává do své symfonie.

Valentův Antonín Dvořák je srdečný a prostý člověk zaujatý nejenom svým uměním, ale také životy svých blízkých i známých. Svou vůli prosazuje až bezohledně, je zcela přesvědčen o své pravdě, zároveň je však schopen velmi rychle uznat svoji chybu.

Role Antonína Dvořáka byla životní příležitostí pro dnes již pozapomenutého herce Bedřicha Prokoše. Ve Valentově hře získal rozsáhlý prostor k hereckému vyjádření a nepromarnil jej: jeho Dvořák je rozšafný, výbušný, rozradostněný i žlučovitý. Láskyplně vzteklý, když vyučuje své žáky, při americkém pobytu převládá v jeho projevu nostalgie a stesk po domově, zároveň i zarputilost, s níž se věnuje svému žákovi Pearsonovi (Ilja Racek), jenž jeho pomoc hrdě odmítá. Prokoš Dvořáka vystavěl na až živočišném základě, jako pudového a smyslového člověka.

Dvořákovu ženu výraznými hereckými tahy vytváří Dana Medřická, jeho nemilovaného živitele, nakladatele Simrocka, s až nepříjemnou vemlouvavostí ztvárnil Miloš Nedbal. I v dalších rolích účinkovali významní herci tehdejší doby – Jiří Adamíra, Karel Beníško, Jiří Holý, Jan Mixa či Karel Máj.

Jedinou skutečně kladnou postavou z Ameriky je Dvořákův hlavní sponzor, Irene Morrisová (Marie Vášová). V rozhovoru s Američany také často zaznívá národnostní nota – už jen ve srovnání české a americké přírody; zatímco Amerika je nádherná svou velikostí, Dvořákovy Čechy jsou přeci jen líbeznější…

Režisér Jiří Horčička se v inscenaci drží realizačně při zemi, své umění rozvine až v závěru; výraznou zvukovou montáží zobrazuje slavnou premiéru Dvořákovy symfonie. Končí se mohutným hudebním závěrem a Dvořákovými replikami: „Mně se stýská. Nikde jinde bych neuměl a nemohl být šťastný. Nikde jinde. Tak mi to přejte.“

Historie rozhlasových her