Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Vlastenecké obrazy ze života Josefa Mánesa

Přidal: Premek |

Březen 17, 2016

Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 8/2016)

Hodnotit rozhlasovou hru v období tzv. Protektorátu je velice obtížné; na jedné straně nutno říci, že jde o období pro jakoukoliv tvůrčí činnost zcela nevhodné, ba nepřijatelné a k demonstrování tu máme množství materiálů, propagandistické skeče urážející demokratické politiky i vražděné židy v to především počítaje. Na straně druhé se množství českých autorů vzepjalo k velké tvůrčí činnosti, jejímž výsledkem bylo několik rozhlasových her, jejichž umělecká síla byla natolik veliká, že inspirovaly vznik několika celovečerních filmů (za všechny jmenujme hru Josefa Tomana Řeka čaruje, dramatizaci povídky Jakuba Arbesa Advokát chuďasů, která byla zfilmována pod názvem Advokát chudých, rozhlasová hra Ladislava Jílka Pro kamaráda dala vzniknout stejnojmennému filmu Miroslava Cikána…).

Jako již tolikrát předtím a tolikrát potom, i tentokrát se někteří tvůrci obrátili směrem k národním hrdinům, světcům a umělcům, aby v rámci cenzurních možností demonstrovali svou příslušnost k českému národu. V době okupace tak vznikalo velké množství dramatizací románů a povídek českých autorů nebo životopisná dramata o českých velikánech. Jedním z nich byla i Žlutá růže (1940), kterou napsali Jan Wenig a Josef Richard Marek. „Rozhlasový román o dvanácti kapitolách“ pojednával o životě českého malíře Josefa Mánesa a na velké ploše (scénář má téměř devadesát stran!) ukazuje jeho mladá léta, roky největšího uměleckého vzepětí, sérii neúspěchů i postupné odcházení z jeviště života.

Motiv (textový i hudební) žluté růže se tu objevuje dvakrát: poprvé když se mladý Josef Mánes potkává se svou první životní láskou Fínou, malířskou žačkou jeho sestry Amálie, která svými výtvarnými kondicemi pro měšťanské dívky zlepšovala finanční situaci nikterak bohaté rodiny Mánesů. Podruhé se žlutá růže objevuje na černém kostýmu na plese Concordie v roce 1848 – Mánesa zde okouzlí neznámá žena v masce. V dalších scénách z Mánesova života se před námi promenují všechna slavná jména té doby – Josef Václav Frič, Karel Havlíček Borovský, Karel Purkyně a ve scéně věnované Rukopisům se objeví dokonce i dr. Miroslav Tyrš a nadšená obdivovatelka Mánesových ilustrací prvního (a jak se po příchodu vydavatele Bellmanna ukáže, i posledního) sešitu Rukopisů – Božena Němcová. (Toto defilé českých spisovatelů, vědců a veřejných činitelů mělo samozřejmě v době Protektorátu jednoznačné vlastenecké poslání; na několika místech se dokonce podařilo „propašovat“ i píseň Kde domov můj…)

Při své cestě za uměleckým i lidským štěstím procestuje Mánes nejen rodnou zemi, ale také Mnichov, Rusko a Itálii – poslední z jeho životních obrazů je ostatně Markem a Wenigem umístěn k fontáně di Trevi v roce 1870.

Textu se dostalo významné péče: hudbu ke hře složil Václav Trojan, režie byla svěřena zkušenému Bohuši Hradilovi. V roli malíře Mánesa vystoupil Eduard Kohout, jehož vzepjatě lyrické herectví jistě naplnilo představu autorů i režiséra.

Rozsáhlý a často příliš mnohomluvný Markův a Wenigův text doznal v rukou režiséra Hradila velmi výrazných škrtů – z devadesáti stran jich bylo více než patnáct vyškrtáno, zmizely celé kompletní scény (např. 1854 – Opět na Hané, 1865 – Epopej českých světců) a postavy (např. sluha Žán). Hra tak rozhodně získala větší dynamičnost, byť je i tak z dnešního pohledu rozvláčná, nedějová a přespříliš patetická. Těžko ji však soudit současnýma očima. V roce 1940 rozhodně plnila funkci vlasteneckého počinu v tragické době. Není tedy divu, že ještě téhož roku vyšel scénář „rozhlasového románu“ i knižně, a to v Pražské akciové tiskárně v Praze.

Historie rozhlasových her