Poděkujme a dost… Jeden rozhlasový úryvek z Šrámkova Léta

Přidal: Premek |

Březen 18, 2016

Martin Čípek

Rádi na tomto místě představujeme dalšího autora přispívajícího na stránky Panáčka. Uvede se rozborem scény z rozhlasové adaptace Léta (1954) od Fráni Šrámka.

Lyrická komedie Léto je Šrámkovou jevištní prvotinou a zároveň jednou z jeho nejhranějších her. Fráňa Šrámek ji začal psát krátce před vypuknutím první světové války, stihl však napsat jen první akt, druhý akt byl přerušen jeho narukováním na haličskou frontu. K dokončení práce se mohl vrátit až během zdravotní dovolené u rodičů, tehdy ještě v Německém Brodě, v roce 1915. Drama se mu podařilo dokončit během jednoho týdne. Zážitky z války zasáhly do nálady hry, zobrazil zamilovanost a život, které byly v této době tak vzácné. Hra měla premiéru 29. května 1915 v režii Jaroslava Kvapila v Národním divadle. Kvapila, vedoucího činohry, hra hned po prvním přečtení oslovila, ale v dopise Šrámkovi vyjádřil určité obavy: „…chci Vám hned povědět, že mne poslední dobou máloco naplnilo tak živým, teplým a milým dojmem jako tato Vaše půvabná práce. Mám zní opravdu radost – ale také strach. (…) nevím, podaří-li se divadelním prostředkem vůbec vystihnout tu krásnou, voňavou atmosféru Vaší komedie (…) Toť se ví, že všechny tyto pochybnosti a starosti neodradí mne od mého úmyslu, doporučiti Vaši hru ihned k provedení. (…)“ V době atmosféry války byla impresionistická hra Léto přijata velmi kladně a stala se nejoblíbenější domácí soudobou hrou. Kromě Prahy byla uvedena i v Českých Budějovicích, úspěch zaznamenala také v zahraničí při zájezdu Národního divadla do Vídně v lednu 1916.

Žádná z jevištních inscenací, zejména pak protektorátní (1943) v režii Vojty Nováka s Karlem Högerem a Vlastou Matulovou v rolích Jeníka a Stázky, nebyla bohužel nijak zaznamenána, teprve později vznikla filmová adaptace (1948), kde titulní dvojici už ale představovali příslušníci nejmladší herecké generace Jaroslav Mareš a Alena Kreuzmannová. My svou pozornost soustředíme na rozhlasovou úpravu Šrámkovy hry, která byla ve studiu Československého rozhlasu natočena pod režijním vedením Ludvíka Pompeho v roce 1954. A konkrétně pak na úryvek z venkovské fary, kde se setkáváme s farářem Horou a jeho věrnou hospodyní, slečnou Růženkou.

Druhé dějství Šrámkovy hry nás zavádí právě sem, na venkovskou faru, kde panuje krásné letní počasí. Farář Hora tu rozmlouvá se svou hospodyní Růženkou. Mají strach o Jeníka, který u nich přebývá. Od svého příjezdu se velmi změnil, chodí pozdě domů. Růženka vypráví o tom, jak dokonce našla na zahradě klobouk plný rynglí a Jeník se tomu jen smál. Z rozhovoru je vyruší až soused, kterého zajímá, jestli je Jeník doma, protože se někdo zrovna topil. Všichni mají strach, ale v té chvíli se Jeník celý promočený vrací. Chtěl získat vodní růže pro paní Valču, kalhoty ho však stáhly dolů a málem se utopil. Jeho zachráncem se stal Stázin tatínek, který šel právě okolo.

S osobou faráře Hory se nesetkáváme u Šrámka poprvé, tato postava se objevila již v jedné z povídek souboru Osika (1912). Hora představuje typ českého venkovského kněze, který tráví více času mezi venkovany, na zahradě a na poli než v kostele. Farář je dobrotivý, stará se o osiřelého Jeníka, jako jediný chápe mladistvou ukvapenost jeho činů, ví, že když on sám byl mladý, nebyl jiný. Umí ho povzbudit v jeho trápení. Farář Hora je starý, ale moudrý a zkušený, za dlouhý život poznal, co je důležité. Je ochoten pomoci tomu, kdo to potřebuje, ví, jaká slova vyslovit v dané situaci. Hora je smířený se životem, utrpěl porážky, ale dokáže se radovat z maličkostí. Naopak jeho společnice Růženka není vyrovnaná s tím, že mládí už je nenávratně pryč, ale tehdy ji právě pan farář povzbuzuje.

Jistě by nebylo těžké odtušit, kteří herci se těchto rolí ujali. Ano, faráře Horu hraje František Smolík, který jej měl důkladně prostudovaného již z předchozích jevištních vystoupení i z filmové adaptace, a slečnu Růženku představuje Růžena Nasková, kterou diváci znali ovšem jen z již zmíněného filmu (na scéně pražského Národního divadla Růženku hrála nejprve Marie Hübnerová a později Zdenka Baldová). Smolík kreslí svého faráře v jemných lidských konturách, jeho poklidný, nevzrušivý hlas jakoby konejšil znatelnou rozčilenost slečny Růženky, co chvíli si stěžující na Jeníkovo chování, a zároveň posluchače přesvědčoval o správnosti vyřčených slov, užívaných nezřídka v důmyslných metaforách a přirovnáních. Svým smíchem prozrazuje pobavenost nad danou situací, patřičný nadhled a shovívavost, s kterou omlouvá přirozenou výbojnost mládí. Naproti tomu Růženka v podání Naskové odhaluje v uštěpačných poznámkách své rozhořčení, ale nemyslí je přitom zle, jde spíše o takové dobrácké hartusení, o starost, které přivykla v souvislosti s Jeníkovou nespoutanou povahou. A pak, jak už bylo naznačeno, v něm zakrývá svůj vlastní smutek nad zmizelým mládím, nad příležitostí, kterou kdysi promeškala a v které cítí své největší zklamání.

Dialog z venkovské fary, tento malý úryvek z Šrámkova Léta, přináší nádherný kontrast dvou lidí, kteří pohlížejí na život každý z jiné perspektivy. Žijí vedle sebe, chovají k sobě úctu i vážnost, ale přece jen mezi nimi posluchač cítí jakési drobné, takřka neznatelné napětí, jakousi podvědomou jistotu, že ti dva k sobě v minulosti měli blíž. Tak poděkujme jim – a dost.
“Když kdysi kdesi v jednom městě u Růženčiny maminky bydlíval student Hora… a když teď onen bývalý student Hora sedí tady… a vy tu vedle něho, je to táž voda, která plynula a plyne, tam snad trochu divočejší, tady trochu pokojnější… táž plynoucí voda, slunce po ní klouže a vlna s vlnou družně běží… I co, poděkujme a dost…”

Zdroj textu: Facebook, 17. 3. 2016.