Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Textu by se stejně nikdo nedržel

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 21/2017)

Dějiny jsou plné paradoxů – a ty rozhlasové nejsou výjimkou. Miroslava Mráze alias Xavera známe (i díky rozhlasovému seriálu Jana Vedrala) jako odpudivou postavu normalizace, strašný normalizační přízrak rozhlasových studií, jako člověka, který zničil mnoho talentovaných lidí. Rozhlasový archív však skrývá svědectví o jiné tváři tohoto tvůrce…

Na počátku byl článek z Rudého práva: redaktor Josef Bečvář v „Příběhu zaregistrované“ popsal osud dívky, která se – navzdory tomu, že socialistická společnost přece poskytuje všem svým občanům skvělé životní podmínky a jisté formy lidské existence zcela vymýtila – vyhýbala práci a živila se nejstarším řemeslem světa. Redaktor Bečvář se však zaměřil na lidský rozměr příběhu a odhalil, že dívčin osud je složitější, než by se na první pohled zdálo: otěhotněla, opustil ji chlapec, dítě při porodu zemřelo…

Miroslava Mráze článek inspiroval k napsání dokumentární hry („dokudramatu“, jak by napsal on sám) Byla krásná – byla ošklivá (1965), v níž řeší nejen problém prostituce v socialistické společnosti, ale i odpovědnost společnosti za osud jednotlivce. Obhájce Renaty Šťastné, obviněné z prostituce, se snaží nahlédnout pod povrch zdánlivě jednoduchého případu a nachází osud lehkomyslné dívky, která se nechá stáhnout k prostituci drahými dárky a pozornostmi. Kdo ji na tuto cestu svedl? Obhájci vyvstává jednoznačná odpověď: dva inženýři místního závodu, svými nadřízenými i podřízenými vážení, díky své práci nepostradatelní…

Text Miroslava Mráze byl svěřen režiséru Vladimíru Semrádovi z plzeňského studia. Ten při promýšlení možností inscenace dospěl k překvapivému řešení, které ve svém článku „Rodí se radio-verité?“ v Divadelních novinách (13/1966) popsala Eva Friedrichová: „Při natáčení zaskočil režisér herce opravdu nekolegiálně. Rozepsané texty pouze zapůjčil a improvizovalo se. Hra byla docela zajímavá, rozvíjelo se drama citových problémů dnešního člověka, a tak se konflikty hrotily a rozhlasové studio zažilo úplnou revoluci. A výsledek? Posluchači si nemohli hru vynachválit, vynutili si za krátkou dobu opakování. Inu, posluchač bezpečně pozná nefalšovaný život.“

Jak se k tomuto experimentu postavil autor textu Miroslav Mráz, který podle svědectví současníků lpěl na přesném dodržování svých replik, není známo. V rozhlasovém archívu se dochoval scénář hry, který obsahoval jak původní Mrázův text, tak i přepis definitivní nahrávky. Vyplývá z něj, že improvizace textu prospěla: herecká akce je tu živější, dialogy se vzájemně prolínají a narušují, vzniká dojem skutečné herecké interakce.

Že nezůstalo u jediného experimentu, o tom svědčí i existence o rok starší inscenace detektivního příběhu Oldřicha Železného Vrah je náš starý známý, kterou v českobudějovickém studiu natočil režisér Otakar Bílek a která byla natočena v plenéru (o inscenaci více v TR 18/2013). A také v pokračování článku Evy Friedrichové, v němž popisuje natáčení blíže nespecifikované hry z prostředí zemědělské mládežnické brigády v režii Vladimíra Semráda: „… Nejkrásnější je ovšem záběr v místním hostinci. (…) Takovou atmosféru nelze ve studiu vytvořit, i kdyby si tam – na účet budoucích honorářů – nechali dopravit „štěně“. (…) Atmosféra strhuje nakonec všechny. Zkouší se nová technika, ke cti přišly krátkovlnky, mikroporty (…) a k tomu všemu patří samozřejmě i přirozená řeč, improvizace. V takové situaci by se stejně nikdo textu nedržel.“

A ještě jedna zajímavost: Mrázův text v roce 1973 upravila Zdena Haniková jako rozhlasovou hru pro mládež.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)