Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Riskovat výchovu v takovýhle rodině?

Přidal: Premek |

Prosinec 5, 2017

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2017)

Dominik Zdráhal je podivný patron. Místo aby chodil z práce rovnou domů, nikde moc nemluvil, do ničeho se nepletl a myslel na rodinu, dělá pravý opak. Z několika prací už ho vyhodili (asi proto, že se občas vyjádřil k něčemu, k čemu se vyjadřovat neměl), takže teď už místo ředitele gymnázia jen půjčuje knížky v čítárně.“Humanita, humanita – ale kolik stojí dneska chleba, to neví!“, říká jeho tchýně.

Jednoho večera se pan Zdráhal zastane souseda, kterého tluče parta nevychovanců. Zmlátí tedy jeho. Když se pak případ projednává, dospěje veřejné mínění k závěru, že viníky mohli být chlapci z vedlejšího „děcáku“ – domova mládeže. Idealista Zdráhal tedy navrhne, že pro jejich výchovu by bylo nejlepší „rozebrat“ si je do rodin, aby měli před sebou rodičovské vzory. A sám se nabídne, že si jednoho chovance vezme domů.

To je výchozí situace divadelní hry slovenského dramatika Jána Soloviče Strašně ošemetná situace. Solovič byl osvědčený rozhlasový autor, v naší rubrice jsme už psali o jeho rozhlasové hře Za pět minut bude půlnoc. V letech 1957-1963 byl rozhlasovým dramaturgem. V této funkci představil slovenskému posluchači například českého dramatika Miloše Rejnuše (Kapitánove bomby, 1958; Toho roku pod Rýnom, 1961; Najkrajšie dni života, 1962). Velmi často se věnoval společenským tématům a satiře. Jeho rozhlasovou tvorbu reprezentují hry Ruky pre Luciu (1962), Prvý dialog s vami, Druhý dialog s vami (obě 1965), Rekomando (1968). Hru Strašně ošemetná situace napsal v roce 1968 a pro Slovenský rozhlas byla upravena v roce 1971. Česká inscenace vznikla hned o rok později. V obou případech ji natočil režisér Dušan Zimen.

Chovanec dětského domova Cyril (Jiří Ornest) je ve skutečnosti se Zdráhalem (Vlastimil Brodský) domluvený; Zdráhal chce totiž zjistit, nakolik je jeho rodina spravedlivá nebo pokrytecká. Rodina, konfrontovaná s „chuligánem“, skutečně ukazuje své pravé, měšťácké já. Roztočí se kolotoč nevinných situací, kterým ovšem souvislosti dávají zcela jiný význam: rodiče „přistihnou“ svou dceru v posteli s Cyrilem, syn Radko (Jan Bartoš) se pod vlivem situace přizná, že to byl on, kdo s kamarády ztloukl vlastního otce… Matka (Dana Medřická) a tchýně (Nina Popelíková) okamžitě zaujmou obranný postoj „slušných lidí“. Jediný, kdo si na konci hry zachovává čistý štít a z rodinného hnízda raději prchá, je dcera Míla (Jaroslava Pokorná). A „narušený“ chovanec Cyril se chce vrátit zpátky na zámek: „Uznejte, pane Zdráhal, já přece nebudu riskovat výchovu v takovýhle rodině!“

Zimenova inscenace se drží na úrovni průměrné konverzační komedie, ovšem s výborným obsazením. Jde o víceméně dobový standard, hry z rodinného prostředí s mírným společensko-kritickým přesahem byly v té době vyhledávané. Přesto nutno říci, že některé motivy (včetně toho základního) a dialogy šustí papírem – a závěrečný povzdech otce Zdráhala „Jenom kdybych věděl, který konec je ten správný“ jakoby vyjadřoval pocit samotného autora.

Solovičovu hru uvedla v roce 1980 také slovenská televize v režii Petera Opáleného. Dominika Háčika hrál Marián Labuda, v dalších rolích Zita Furková, Magda Paveleková a Jarmila Koleničová. Komediální průvodce příběhem (ti v rozhlasové hře chybí) ztvárnili Milan Lasica a Július Satinský.

Historie rozhlasových her