Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Příběh z kanálu. Totiž z podzemí

Přidal: Premek |

Květen 17, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2018)

Povinnosti se plnit musí, a tak bylo potřeba k šedesátému výročí založení Komunistické strany Československa napsat případnou hru. Hry k výročí bývaly v sedmdesátých a osmdesátých letech běžnou věcí, ale hra Pavla Hanuše Balada z podzemí (1981) byla přece jen něčím výjimečná. Její textové kvality byly na takové výši, že v režii Jiřího Horčičky obdržela nejvyšší ocenění v soutěži rozhlasových her OIRT 1982 – Bílou holubici.

Příběh se odehrává na jedné z prvomájových demonstrací za první republiky. Městem pochodují tisíce dělníků s písní na rtech a v okolních ulicích se houfují policajti, aby je „skřípli“. Pavel Hanuš však hru nestaví jako monumentální plátno z dějin dělnického hnutí, ale předvádí rozhlasovému posluchači v podstatě komorní příběh dvou lidí, které doba postavila proti sobě.

Policajt Kalina v podání Jiřího Sováka výrazně překonal možnosti Hanušova textu. Herec jej vybavil značnou sympatičností, která však zcela mizí v závěru hry: v okamžiku, kdy je Kalina ve stoce v ohrožení života, slibuje Emanovi zvanému Pihoun modré z nebe. Slibuje mu večeři v rodinném kruhu, vypráví hrdinné historky z mládí, v nichž tloukl „chlupatý“ a prchal před nimi až do Plzně. Jeho morálku nejlépe vyjadřuje tato replika: „Jo, pane – ze mě by se možná stal velkej revolucionář, kdyby mě po převratě nevzali ke státní policii. Já bych byl dneska možná poslancem. Jenže co jsem měl tenkrát dělat: o práci jsem nezavadil, žena se prvně čekala, taky to bylo pod penzí, to musíte vzít v úvahu… ale vevnitř, pane, jsem pořád, co jsem bejval: Pryč s tyrany a zrádci všemi…!“ Když se dostane z nejhoršího a k nejbližší policejní hlídce, jeho laskavost a bodrost zmizí. Pihouna okamžitě zradí a zatkne ho. Jak řekl režisér Horčička, „pro Jiřího Sováka to byl protiúkol, ale setkal jsem se s obrovskou chutí tvořit“. Že to nebyla planá slova, o tom svědčí další spolupráce herce a režiséra, například na seriálu podle Bassova Cirkusu Humberto.

Eman vulgo Pihoun v podání Jana Hartla je zpovykaný, až hystericky křičící pražský pepík, kluk, který ještě nedorostl k bolševickým demonstracím, ale už se na ně chystá, s kapsami plnými kamenů. Když vyrazí komisaři (Čestmír Řanda) zub dobře mířenou ránou, má určitě pocit, že je kladným hrdinou některého z Rodokapsů, které má načteny, jak je poznat z použitého výraziva. V rámci vlastního intelektuálního obzoru disponuje velkou odvahou: pokřikuje po „svém“ četníkovi nejrůznější urážky, které nepostrádají vtip. Komunistické demonstrace se samozřejmě neúčastní kvůli právům dělnictva: „Politika je mi volná u krku, tady jde hlavně vo policajty!“ Je jen paradoxem této hry, že právě neférové chování Sovákova policajta v něm probudí skutečné protistátní tendence. Jak píše dramaturg na první straně scénáře: „jeho dosavadní životní zkušenost proletářského kluka a živelné, spontánní cítění promění v uvědomělý třídní a politický postoj“. Uvědomělý musel být ovšem i název: proto byl taky původní název, který hře Pavel Hanuš přiřkl, změněn. Jak by se taky mohl příběh z dějin dělnického hnutí jmenovat Balada z kanálu…

Režisér Horčička nastudoval hru s příslovečnou profesionalitou. Herce vede přesně, často i proti jejich naturelu, aby z nich dostal to, co potřebuje. Využívá zručně stereofonii, kterou si již osvojil v létech sedmdesátých. Publicista a rozhlasový historik Jan Czech to popisuje takto: „rozhlasové vyjadřovací prostředky jsou již rozvinuty do takové míry, že v inscenaci není třeba o dělnické manifestaci jen hovořit, jako by se dála někde venku, ale je možno vytvořit její zvukový obraz, předvést ji prézentně plasticky, v dokonalé představě dvaceti tisíců pochodujících lidí“. Horčička však pracuje výtečně i s pauzou. V okamžiku, kdy Eman pochopí, že jej starý policajt sprostě zradil, reaguje na jeho utěšující věty – tichem. A v tom tichu je víc než v křiku stohlavého davu.

Historie rozhlasových her