Kdo je vinen? Jeden rozhlasový dialog o lidských životech

Přidal: Premek |

Září 13, 2018

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Nemocniční chodbou se rozléhají kroky. Někdo za někým jde, přirozeně. Ovšem tahle návštěva je poněkud neobvyklá. Prokurátor totiž přišel navštívit obžalovaného, věhlasného lékaře, který se, podle všeho, dopustil zločinu. Případ se zdá být jasný – do nemocnice je přivezen těžce zraněný muž, jehož šance na přežití jsou nulové. Má ale zdravou ledvinu, kterou naléhavě potřebuje jiný pacient. Lékař tedy provede transplantaci. Těžce zraněný muž posléze umírá, druhý s voperovanou ledvinou jej přežije o pouhých osm dní. Vina je zřejmá, nikdo, ani lékař, nemá přece právo rozhodovat o tom, kdo má právo žít a kdo už ne. Jenže… věc se zdá být složitější, než jak se může na první pohled jevit ze strohého soudního spisu. Proto tu teď, v zešeřelé místnosti, sedí naproti sobě ten, který se ptá, a ten, který odpovídá. Prokurátor a lékař. Nebo také inkvizitor, jak jej lékař s ironickým nadhledem nazývá, a jeho oběť.

Dramatik, scénárista a režisér Oldřich Daněk (1927–2000) se ve své původní rozhlasové hře Dialog v předvečer soudu (1967) zabývá jedním ze základních principů lékařské etiky, ale nikoliv bez hlubšího přesahu. Daňkova obžaloba není zaměřena jednostranně, její obsah poukazuje na nedokonalost společenského (a potažmo i politického) řádu, který z lidí vytváří (ne)dobrovolné rukojmí. Nezadržitelný vývoj medicíny, charakterizovaný kusými informacemi o úspěšnosti transplantací ledvin, je zde postaven do ostrého kontrastu s obecným vnímáním života a smrti, tedy s tím, o čem nerozhodují jiní, ale člověk sám. Režisér Jiří Roll obsadil do role prokurátora Otakara Brouska, lékaře představoval Karel Höger. Obě role jsou bezchybné – artikulačně, posazením a melodií hlasu, hereckým pojetím. Höger svého lékaře navíc obdaroval jemným ironickým nadhledem, s nímž shazuje závažnost předkládaných obvinění. Daňkova rozhlasová hra zde zachycuje Högera v nejlepším okamžiku, na vrcholu hereckého mistrovství.

Daňkova hra je vynikající, promyšlený dialog dvou mužů, kteří k sobě chovají respekt a úctu, kteří se snaží druhého především pochopit, kteří se ale zákonitě střetávají v odlišnostech svých charakterů i úhlu pohledu na věc. Mezní situace z nich nevytváří spřízněné duše, Daněk by do takové kýčovitosti nikdy nezašel, ale dochází ke vzájemnému poznání toho druhého. Co je tedy těžší? Žalovat pod tlakem obecného právního povědomí anebo být žalován, přestože zákon byl překročen (a jeho překročení i vinu nepopírá ani sám lékař) pro záchranu lidského života? Vina je zde ovšem něčím iluzorním, protože nedopustit se jí znamená stejný, ne-li horší pocit, než na sebe vzít odpovědnost trestního postihu. Stejně tak žádat trest může být i pro prokurátora velmi frustrující, přestože právo vlastně jinou možnost nenabízí. Smysl Daňkovy hry spočívá především v zjištění, že zdaleka na vše neplatí paragrafy, a nutí nejen protagonisty, ale i posluchače k přehodnocení dosavadních zkušeností, ke změně uvažování. V Daňkově hře lze nalézt i některé konkrétní obrysy, např. zvolna mizející rozměr lidskosti a úrovně intelektuálů, kteří vedle svého vzdělání a povolání jsou rovněž osobnostmi s širokým kulturním a společenským rozhledem, s jasnou představou morálky a jejích mezí. V tomto ohledu má hra pro současnost snad ještě silnější význam, než samotný obsah.

Historie rozhlasových her