Dialog v předvečer soudu (1967)

Oldřich Daněk.
Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Jiří Roll.

Osoby a obsazení: prokurátor (Otakar Brousek st.), lékař (Karel Höger), sestra (Julie Charvátová).

Natočeno v roce 1967 (55 min). Premiéra (?) 19. 7. 1967.

Pozn.: V některých materiálech je chybně jako režisér uveden Ludvík Pompe. Daňkův text existuje ještě v další  verzi .

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Jedna z vynikajících dialogických her 60. let a jedna z nejlepších dialogických věcí od Daňka. Jde o takovou „etickou aktualitku“ – v době vzniku hry se totiž pozvolna „rozjížděla“ lékařská transplantace orgánů a Oldřich Daněk tu na půdorysu rozhovoru lékaře, který provedl eticky ne zrovna průkaznou transplantaci a prokurátora, který chce zjistit motivy jeho činu, promýšlí důsledky stále se rozvíjejícího lékařského výzkumu.

Daněk si však nepomáhá oblíbenými berličkami; lékař onen zákrok navzdory sporným okolnostem asi opravdu provedl v nejlepším úmyslu (pokusil se zachránit život svého přítele tím, že použil orgán z těla číšníka, který už neměl šanci na přežití), ale sám si je vědom, že je nutno se na jeho kauzu podívat. Je tu totiž mnoho otázek: opravdu nebyla šance zachránit číšníka? nehrála tu roli i „společenská důležitost“ lékařova přítele? není v dohledu doba, kde lékaři a řidiči sanitek místo zachraňování životů budou čekat na „zásobárnu orgánů“…? – Prokurátorovy, ergo Daňkovy obavy se naštěstí nevyplnily. Jeho hra je však stále velmi dobře poslouchatelná – a to samozřejmě i díky Högrovi (ten svého lékaře vybavil kultivovaností vzdělance i velmi nenápadným humorem) a Brouskovi (jeho prokurátor není jen stroj na otázky, ale idealizovaná verze prokurátora, který se chce skutečně dozvědět, koho soudí; Ráž dovede také velmi dobře zahrát v závěru, že pro něj bude opravdu těžké soudit tohoto lékaře, který skutečně vše dělal v nejlepší vůli..).


Příběh o střetu lékařské etiky, morálního hlediska a soudní byrokracie.
Celá hra je dialogem váženého profesora, jenž provedl transplantaci ledviny tak, že ji odebral pacientovi, který by beztak zřejmě operaci nepřežil – aby zachránil život svému příteli – židovskému lékaři – a prokurátora, který má o případu určité pochybnosti.
Je třeba si uvědomit, že v době, kdy se hra odehrává, byly tyto operace na samém počátku.
Z toho se dá usoudit následující: ač byla snaha určitě velká, zachráněný doktor stejně po osmi dnech zemřel,
a to už je případ pro prokuraturu.
Nu – v té době určitě ano.
Při poslechu rozhovoru si můžeme povšimnout, že je to právě profesor, který se tu obviňuje. Ze všeho možného. z úmyslné vraždy, ale v ironii i ze sionismu.
A tady musím odbočit.
V tom má totiž hra svou silnou výpověď. Poukazuje na nešvary doby, na byrokracií prolezlý socialistický aparát, jak by se řeklo rétorikou oné doby.
Proto se divím, jak je možné – ani ne snad hru natočit – však vznikla v době určitého uvolnění roce 1967 – ale spíš tomu,
že nebyla za normalizace smazána.
Poněvadž narážky jsou tak přímé. Musí být, jak by pak jinak bylo možné, aby je dovedl pochopit člověk, který patří do jiné generace a o totoalitě se dovídá z vyprávění přímých svědků a archivních materiálů.
Nemá význam odvíjet linii dialogu dál, to by si pak třeba nikdo hru neposlechl.
A tak bych závěrem zmínil herecké nastudování.
Určitě se povedlo: profesora (Höger) co by ironika a člověka plného životních zkušeností zde krásně doplňuje mladý, nesmělý, leč velmi vnímavý prokurátor (Brousek).
ten kontrast – je vyloženě herecký koncert .
Co k tomu dodat, snad jen… hezký poslech.

Ano, Daněk umí vybrat téma a rozestavět věty tak, že sloupává z člověka slupku po slupce, všechny ty pověry, ideály a nedomyšlenosti, až k jádru, kde se každý zaposlouchá do vlastního dechu. Dokáže v každé postavě nastavit zrcadla pro toho, kdo se do jeho her zadívá. Neznám mnoho autorů tak srozumitelných, aniž by se zplošťovali, a tak odvážných odhalovat světu své úvahy o cti a právu, aniž by dráždili svou morální hegemonií. Daňkovu Hříčku o královně norské mám ve své pokladnici. Pořád mě fascinuje, kolik nových odhalení dokázal nalézt v tom staletí profláknutém příběhu. Jak sloupával ten nános legendy a větu za větou odkrýval pro nás skutečnější vztahy a pochopitelnější zápletky. Je to borec.
No ale v této hře mi přecejenom přebývá trochu toho idealismu. Možná je to pohled režie, možná herecký profil Karla Högera. Není to vůbec špatné, ale já nevím, nějak nemám chuť si to poslechnout třikrát za sebou. Což u některých děl mívám. Zdá se mi, že i když to textově vůbec nebylo černobílé a herci jsou na velmi dobré úrovni, tak ty hlavní dveře mi zůstávaly přivřené. To se mi stává, když je moc velkolepých slov na málo prožitku. Jakože všechny ty postoje mi rezonovaly s intelektem, ale žádný vyloženě se srdcem. Možná je mi pro tak složité hry bližší herectví R.Hrušínského(starého) nebo J.Kemra, nebo tak někoho. Ti si dovedou odkašlat tak, že se v tom zachvěje celá moje životní zkušenost% No jo, chce to o špetku důkladnosti a opravdovosti víc, asi. KK

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)