Dialog v předvečer soudu (1967, 2018)
Oldřich Daněk. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Jiří Roll.
Osoby a obsazení: prokurátor (Otakar Brousek st.), lékař (Karel Höger), sestra (Julie Charvátová).
Natočeno v roce 1967 (55 min). Premiéra 19. 7. 1967 (?) . Repríza 24. 2. 1968 (Praha, 20:30 – 21:25 h.).
Vydala Radiotéka 21. 9. 2018 (MP3).
Pozn.: V některých materiálech je chybně jako režisér uveden Ludvík Pompe. Daňkův text existuje ještě v další verzi .
V rozhlasové hře Oldřicha Daňka z roku 1967 vytvořil její autor silné komorní drama, jež se odvíjí mezi představitelem justice a lékařem obviněným ze zabití v případě transplantace ledviny. V dialogu prokurátora (Otakar Brousek) a lékaře (Karel Höger) vyplývají závažné etické otázky spjaté s lékařskou vědou a praxí. Režii měl Jiří Roll.
Lit.: Čípek, Martin: Oldřich Daněk znovuobjevený. In Panáček v říši mluveného slova, 14. 11. 2020 (článek).
Lit.: Čípek, Martin: Kdo je vinen? Jeden rozhlasový dialog o lidských životech. In web Panáček v říši mluveného slova, 13. 9. 2018 (článek).
Lit.: Venclová, Renata: Oldřich Daněk: Dialog v předvečer soudu. Le Breux a Šmeral, nebo Höger s Brouskem? Porovnejte dvojí nastudování neprávem zapomenuté hry. In web ČRo 3 Vltava, 12. duben 2020 (článek). – Cit.: Neprávem zapomenutá inscenace textu, který zvítězil v roce 1966 v soutěži o nejlepší rozhlasovou hru. (…)
Až jako čtyřicetiletý si dramatik a filmový scenárista Oldřich Daněk (1927–2000) vyzkoušel také žánr rozhlasové hry. V roce 1966 obeslal autorskou soutěž Československého rozhlasu textem Dialog v předvečer soudu a získal za něj hlavní cenu. Hru nastudoval ještě v témže roce režisér Jiří Roll a premiéra se vysílala na Nový rok 1967. Dočkala se kladných ohlasů, soudě podle recenze v Divadelních novinách: pochvalu sklidili oba hlavní představitelé – Felix le Breux za roli chirurga stíhaného pro překročení lékařských pravomocí a Vladimír Šmeral jako prokurátor, který má proti lékaři druhý den stanout před soudem.
…líbila se mi na té práci její prostota, nutící člověka, aby pracoval bez příkras a ozdob, nutící k soustředění na to jediné a hlavní – na člověka, na myšlenku. A tak můj příběh zvolna opouštěl všelijaké ječení brzd a interwievy s pozůstalými – a zůstal vlastně jen dialogem mezi dvěma lidmi, chirurgem a prokurátorem, zůstal v jednom pokoji s dvěma chytrými lidmi, jež okolnosti a jejich vlastní poctivost přivedla do konfliktu, v němž není smíření. … nechci tvrdit, že možnost krystalické čistoty příběhu je ten hlavní půvab rozhlasové hry. Chtěl jsem jenom říct, že mne samotného na dialogu v předvečer soudu těšilo právě tohle. Oldřich Daněk o své první zkušenosti s psaním pro rozhlas
Ale než se rok s rokem sešel, režisér se k textu vrátil a natočil ho znovu, v novém obsazení. Doktora si tentokrát zahrál Karel Höger a jeho žalobce Otakar Brousek starší. Mezi oběma inscenacemi není žádný podstatný rozdíl s výjimkou začátku: druhá inscenace začíná asi minutovou zvukovou kulisou probíhajícího zákroku na operačním sále. Pak už se v obou případech ocitáme na lékařském pokoji, kde se spolu oba muži vedou rozhovor točící se kolem sporného případu transplantace a etiky lékařského povolání.
Jak je možné, že v rozmezí jednoho roku vznikly v rozhlase dvě verze téže hry, se v dobových materiálech nedočteme. Jisté vysvětlení dává poznámka v materiálech k mladší inscenaci – Prix Italia. Nové nastudování tedy nejspíš vzniklo pro festivalové účely.
Z vysílání a povědomí posluchačů každopádně novější verze svou starší předchůdkyni zcela vytlačila. S dobovým odstupem můžeme říct, že neprávem. Méně rozhlasově věhlasní herci (jestliže ne tehdy, tak dnes určitě) Felix le Breux a Vladimír Šmeral za Karlem Högrem a Otakarem Brouskem nijak nezaostávají. Naopak, pro někoho mohou být jejich neokázalé výkony, ve kterých jakoby se oba herci vědomě vzdávali vnějškové intonační a konverzační ekvilibristiky, nakonec pro Daňkův text paradoxně přínosnější. (…)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Příběh o střetu lékařské etiky, morálního hlediska a soudní byrokracie.
Celá hra je dialogem váženého profesora, jenž provedl transplantaci ledviny tak, že ji odebral pacientovi, který by beztak zřejmě operaci nepřežil – aby zachránil život svému příteli – židovskému lékaři – a prokurátora, který má o případu určité pochybnosti.
Je třeba si uvědomit, že v době, kdy se hra odehrává, byly tyto operace na samém počátku.
Z toho se dá usoudit následující: ač byla snaha určitě velká, zachráněný doktor stejně po osmi dnech zemřel,
a to už je případ pro prokuraturu.
Nu – v té době určitě ano.
Při poslechu rozhovoru si můžeme povšimnout, že je to právě profesor, který se tu obviňuje. Ze všeho možného. z úmyslné vraždy, ale v ironii i ze sionismu.
A tady musím odbočit.
V tom má totiž hra svou silnou výpověď. Poukazuje na nešvary doby, na byrokracií prolezlý socialistický aparát, jak by se řeklo rétorikou oné doby.
Proto se divím, jak je možné – ani ne snad hru natočit – však vznikla v době určitého uvolnění roce 1967 – ale spíš tomu,
že nebyla za normalizace smazána.
Poněvadž narážky jsou tak přímé. Musí být, jak by pak jinak bylo možné, aby je dovedl pochopit člověk, který patří do jiné generace a o totoalitě se dovídá z vyprávění přímých svědků a archivních materiálů.
Nemá význam odvíjet linii dialogu dál, to by si pak třeba nikdo hru neposlechl.
A tak bych závěrem zmínil herecké nastudování.
Určitě se povedlo: profesora (Höger) co by ironika a člověka plného životních zkušeností zde krásně doplňuje mladý, nesmělý, leč velmi vnímavý prokurátor (Brousek).
ten kontrast – je vyloženě herecký koncert .
Co k tomu dodat, snad jen… hezký poslech.
No ale v této hře mi přecejenom přebývá trochu toho idealismu. Možná je to pohled režie, možná herecký profil Karla Högera. Není to vůbec špatné, ale já nevím, nějak nemám chuť si to poslechnout třikrát za sebou. Což u některých děl mívám. Zdá se mi, že i když to textově vůbec nebylo černobílé a herci jsou na velmi dobré úrovni, tak ty hlavní dveře mi zůstávaly přivřené. To se mi stává, když je moc velkolepých slov na málo prožitku. Jakože všechny ty postoje mi rezonovaly s intelektem, ale žádný vyloženě se srdcem. Možná je mi pro tak složité hry bližší herectví R.Hrušínského(starého) nebo J.Kemra, nebo tak někoho. Ti si dovedou odkašlat tak, že se v tom zachvěje celá moje životní zkušenost% No jo, chce to o špetku důkladnosti a opravdovosti víc, asi. KK
Daněk si však nepomáhá oblíbenými berličkami; lékař onen zákrok navzdory sporným okolnostem asi opravdu provedl v nejlepším úmyslu (pokusil se zachránit život svého přítele tím, že použil orgán z těla číšníka, který už neměl šanci na přežití), ale sám si je vědom, že je nutno se na jeho kauzu podívat. Je tu totiž mnoho otázek: opravdu nebyla šance zachránit číšníka? nehrála tu roli i „společenská důležitost“ lékařova přítele? není v dohledu doba, kde lékaři a řidiči sanitek místo zachraňování životů budou čekat na „zásobárnu orgánů“…? – Prokurátorovy, ergo Daňkovy obavy se naštěstí nevyplnily. Jeho hra je však stále velmi dobře poslouchatelná – a to samozřejmě i díky Högrovi (ten svého lékaře vybavil kultivovaností vzdělance i velmi nenápadným humorem) a Brouskovi (jeho prokurátor není jen stroj na otázky, ale idealizovaná verze prokurátora, který se chce skutečně dozvědět, koho soudí; Ráž dovede také velmi dobře zahrát v závěru, že pro něj bude opravdu těžké soudit tohoto lékaře, který skutečně vše dělal v nejlepší vůli..).