Když tři vrtají totéž

Přidal: Premek |

Září 21, 2018

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Jedna stará skříň a v ní tři červotoči. Nic neobvyklého, zdá se. Vrtají, zavrtávají se, vytvářejí spletité tunely chodeb. Milimetr za milimetrem postupně proměňují vzácný kus nábytku v žalostné torzo. Protagonisté rozhlasové hry Alexandra Klimenta Červotoči (1990) se setkávají právě v okamžiku, kdy se mezi nimi rozhoří závažný spor o to, který ze zúčastněných červotočů používá nejlepší styl vrtání. Od samého počátku mezi nimi panuje neshoda. První (Soběslav Sejk) se pokládá za jakousi nit. Je v neustálém tahu, nikdy po sobě neuklízí, tím pádem nikdy nekončí a nikdy nezačíná. Druhý (Jiří Adamíra) svým společníkům zdůrazňuje, že je třeba mít nějaký vztah k tomu, co dělají a především jak to dělají. Sám sebe označuje za typ špendlík. Postupuje v bodech, vrt za vrtem. Má styl, je systematický, dává přednost řádu, holduje dokonalosti, ovládá bezpočet starých i nových metod. „Vy jste si za ta léta ještě nevytvořil žádnou pracovní metodu?„, oboří se na svého třetího kolegu (Josef Kemr), který lakonicky odpovídá, že o ničem takovém vůbec nepřemýšlel. Nemá také důvod. Je jedno, jak se vrtá, důležité je, že se vrtá. A ještě důležitější je, že se dřevo při jejich společném vrtání přímo rozeznívá. „Osud nás šťastně vložil do hudební hmoty. Jiní se musejí vrtat hlínou a masem a nerozeznívají nic„, vysvětluje a přiznává, že bez dřeva by byl jejich život zhola zbytečný. Zpočátku banální pře pomalu přerůstá v zásadní konflikt, jehož podstatným rysem je nemožnost shody. Každý si stojí za svým, vzájemně se přesvědčují o svých stanoviscích, jeden druhému předkládají vpravdě filozofické úvahy o posvátné symbióze dřeva s jeho parazity. Jejich spor později naruší objevivší se skupinka mladých červotočů (Ivan Řezáč, Tomáš Juřička a Marek Tomažič), kteří se chovají přesně tak, jak jim velí jejich nezralý věk. Jsou hluční, drzí, patřičně sebevědomí a přirozeně si neuvědomují, jaká nebezpečí jim hrozí. Trojice starých a zkušených červotočů varuje před úplným zničením skříně; jejich činnost by se tím pádem ocitla u svého konce. Revoltující mládež ale o rady svých starších kolegů nestojí, pokládají je za stařecké žvásty a nemají nejmenší chuť nechat si zkazit svou bezstarostnou náladu. Pouštějí se do zběsilého vrtání, v domnění, že čím víc, tím líp. A to je přesně ta chvíle, kdy se objeví člověk. Lépe řečeno lidé. Richard (Boris Rösner) a Lydie (Barbora Hrzánová). On chce ji, ona by (možná) chtěla jeho. Ona však u něj nechce nikdy zůstat přes noc. Proč? Jednou, kdysi, se tak stalo a Lydie nemohla usnout. Richard prý příšerně chrápe. Jenže, co když je to omyl, který mají na svědomí červotoči, zavrtaní ve staré skříni?

Rozhlasová hra Červotoči spisovatele a publicisty Alexandra Klimenta (1929-2017), jednoho z prvních signatářů Charty 77, byla pod názvem Die Holzwürmer poprvé realizována v západoněmeckém rozhlase (1972). Kliment byl v Československu tehdy už persona non grata, jeho texty byly zakázány, on sám skončil u dělnických profesí. Řada jeho rozhlasových her [F 19, 35 (1975), Svoboda v koupelně (1977), Budníček lesní (1983), Vyznání lovce zvuku (1984)] našla uplatnění právě v západoněmeckém rozhlasovém vysílání, v českém éteru se některé z nich objevily až po revoluci. Červotoči nejsou jen vtipnou hříčkou, ale v jistém ohledu fundovaným, nezvykle propracovaným rozhlasovým esejem, jehož diferencující obsah lze také velmi dobře vnímat coby skrytou paralelu k lidskému životu. Kliment totiž své protagonisty v mnohém „polidštil“ – přisoudil jim vlastnosti i charaktery lidí, nechal je přemýšlet o věcech, které v přenesených souvislostech mají obecnější platnost. V tom, jak se ti tři neustále dohadují, přou a popichují, přestože všem jde o jedno a totéž, je vysmívána nesmyslnost malicherných sporů. V herecké interpretaci Jiřího Adamíry, Josefa Kemra a Soběslava Sejka si v rolích tří červotočů potom nelze nepředstavit konkrétní lidské typy, právě tak přechytralé, bohorovné i dumající. A díky zmíněným hercům se jedná o rozhlasovou hru, jejíž poslech slibuje neobyčejně velké množství prostoru pro fantazii posluchače.

Historie rozhlasových her