Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Jak zachránit děti soudního dvora

Přidal: Premek |

Listopad 7, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 46/2018)

Ta malá francouzská hra Michela Cournota Děti soudního dvora (1964) má jednoduchý syžet: jeden pracovní den soudce pro mladistvé Castainga. V jeho kanceláři se střídají recidivisté, kterým ještě nebylo osmnáct, v podstatě ještě děti, kterým se ale nedostalo možnosti žít v dobrých sociálních podmínkách; rodiče, kteří nezvládli svoji roli a často je jim to jedno; sociální pracovníci, kteří dělají, co umějí – a málokdy to stačí.

Stavba hry není složitá, jde o několik dialogů v jednom zvukovém prostředí. Téma i zpracování však zaujalo porotu soutěže Prix Italia natolik, že Les Enfants de la justice s Francoisem Periérem v roli soudce Castainga získala hlavní cenu v roce 1963. O rok později vzniklo české nastudování v režii Josefa Henkeho.

V roce 2002 připravila Marie Boková pro rozhlasové vysílání rozsáhlý Páteční večer věnovaný Václavu Voskovi. Na spolupráci na hře Děti soudního dvora v něm vzpomínal právě režisér Josef Henke: “Mám strašně rád herce, kteří jsou namícháni z intelektu a komediantství – a mezi ty právě Václav Voska patřil. (…) Shodou okolností jsme se dostali ke hře, kde Voskova noblesa a úžasná technika musela být posunuta do jakési autentické roviny. (…) Francouzská nahrávka měla spoustu naturalistických zvuků – chození, dveře, tak jak se to v té době ještě dělávalo. Já už jsem tenkrát byl silně proti tomu a stylizoval jsem kdeco. Tak jsem se vsadil, že tam nebudu mít jediný naturalistický zvuk – a skutečně, krom jednoho telefonu se nám to povedlo. Ovšem to všechno museli zahrát herci (…). Vymysleli jsme si zvláštní metodu, aby ta určitá syrovost měla taky lehkost. (…) Najít tu míru, všechno to vyladit, přitom to udělat jakoby lehkou rukou, aby to plynulo, to je nesmírně těžká záležitost a i takový mistr, jako byl pan Voska, s tím měl velké starosti. Tak jsme se dohodli, že všechno pečlivě natočíme – a když už to budeme mít tak, že si řekneme “Tohle může jít do vysílání”, tak to natočíme znova. A přestože to byla strašná nakládačka, tak ten Václav Voska to dokázal. Je pravda, že se pak zhroutil, protože to bylo v době, kdy dělal v divadle Vajíčko.” Z obou nahrávek nakonec Henke použil především části z druhé verze “lehkou rukou”.

Václav Voska tu skutečně překonává svůj standard: jeho soudce Castaing je nejednoznačná postava, jakýsi kurátor věnující se mladistvým delikventům. Na jedné straně je ze své práce už poněkud vyhořelý (není snadné poslouchat denně nové a nové kreativní výmluvy dětí i jejich rodičů a zachraňovat ty, kteří se stejně za pár měsíců zase vrátí do vězení), na straně druhé je neobyčejně kreativní ve snaze dostat “děti soudního dvora” do lepších životních podmínek. Herec má nesmírně proměnlivý herecký výraz, mění tempo mluvy v rychlém sledu, zvyšuje rozčileně hlas i nesmírně tiše se snaží mluvit se svými svěřenci. Když se dozví, že se jeden z nich chtěl pokusit o sebevraždu přímo v jeho kanceláři, rozzuřeně se po něm vrhne, hlas mu zhrubne a přeskakuje v nesmírném citovém vypětí. Zlomí se v okamžiku, kdy se po telefonu dozví, že jeho svěřenec byl zastřelen při útěku z místa činu. A zítra přijde další den…

Důstojným protihráčem je Voskovi mladičká Iva Janžurová jako dívka Monika. Je živelná, opatrná i vyzývavá, reaguje jako zvířátko, nenápadně si soudce “omakává”, aby zjistila, co si může dovolit. Pod slupkou suverénního teenagera se však skrývá citlivá dívka, která se snaží hledat ve svém okolí aspoň jednoho člověka, který jí neublíží.

Herecký výkon Jaroslava Kepky v roli Fortina popsal na webu RadioDock Tomáš Bojda: “Právě Jaroslav Kepka, později snad nejobsazovanější herec Henkeho inscenací, již zde na malé ploše ukazuje své nadání minimem prostředků zobrazit jakousi zvláštně oduševnělou lyrickou melancholii postavy. Vnější střídmost Kepkova herectví přitom vychází z vnitřního zaujetí pro identifikaci s postavou, dokonalé naturelní napojení na psychofyzický stav ztvárňované osobnosti.”

Nutno zmínit i výkony v dospělých rolích: prostého, ale rovného Fortinova otce (František Hanus), důstojnou vychovatelku slečnu Baguenotovou (Marie Brožová) nebo necitelnou Moničinu matku (Slávka Budínová).

Historie rozhlasových her