Alois Jirásek (dramatický a dramatizovaný) na rozhlasových vlnách

Přidal: Premek |

Únor 23, 2020

Přemysl Hnilička

(tento přehledový článek vznikl při přípravě článku pro Týdeník Rozhlas u příležitosti nového rozhlasového nastudování Lucerny)

Český spisovatel Alois Jirásek to s námi (a s dvacátým stoletím) neměl lehké – a my s ním (a dvacátým stoletím) také ne. Už v období první republiky byl vystaven jisté “bustizaci”, v letech okupace čtenáři vítali jeho podporu národního cítění – a od let padesátých nám jej (možná navždy) znechutil profesor Zdeněk Nejedlý svou “jiráskovskou akcí”, jejímž výsledkem byly tisíce a tisíce vydaných exemplářů kompletních Jiráskových spisů. Je jen dějinným paradoxem, že tento protegé komunistického režimu byl ve skutečnosti národní socialista. Ale byl již mrtev, takže se nemohl bránit.

Podobné peripetie Jiráska čekaly také v rozhlasových studiích. Již ve dvacátých letech jeho texty zazněly v éteru, většinou však šlo o četby vybraných ukázek z románových děl či o nastudování aktovek (Zkouška). Už v roce 1930 však došlo na husitskou trilogii – hrán byl Jan Žižka, Jan Roháč i Jan Hus. Roku 1936 vzniklo pásmo ukázek z Jiráskovy Lucerny. O rok později nastudoval režisér Jaroslav Hurt rozhlasovou verzi Jiráskova Otce. V dramatizaci Vladimíra Müllera měla premiéru také Filosofská historie.

V roce 1939 pochopitelně narůstala potřeba národního povzbuzení: proto nastudovalo pražské studio Jiráskovu aktovku Zkouška, jež měla premiéruv září téhož roku. V režii Vladimíra Müllera byla v listopadu premiérována Vojnarka. Přidalo se také Brno s komedií Kolébka (režie Josef Bezdíček) a Praha s Panem Johanesem.

V dramatizaci F. K. Zemana zazněl v roce 1941 Jiráskův Divous (režie Bohuš Hradil). Týž režisér vedl také úpravu románu Na dvoře vévodském (dramatizace Jiřina Svobodová).

Konec války v roce 1945 oslavili rozhlasoví pracovníci jednak novým nastudováním Jana Husa, jednak méně známým Jiráskovým dramatem Gero. Sešla se tu vskutku výtečná herecká společnost: Bedřich Karen, Gustav Hilmar, Vlasta Fabianová, Karel Höger. Díky posledně jmenovanému máme zachován i krátký úryvek, z nějž vyplývá, že režisér Josef Bezdíček uměl připravit i precizní davové scény.

O rok později byla vysílána povídka Na Chlumku. Tu dramatizoval pozdější režisér Miroslav Macháček, režii měl Ludvík Pompe. Účinkovali ostravští herci v čele s Jiřím Pravdou, pozdějším Cristobalem Colónem ve stejnojmenné Kožíkově hře (v nastudování z roku 1948). Krátká dramatizovaná povídka měla premiéru v rámci cyklu Dětská besídka.

V témže roce nastudovali ostravští Jiráskova Pana Johanese (v dramatizaci Milana Rusinského). Stejného textu se chopil také režisér Přemysl Pražský, a to v roce 1950. Jako Johannes se představil Erik Zámiš, princeznu Kačenku ztvárnila Julie Charvátová, Čemerku František Filipovský, krajánka František Kovářík. Pražský Pana Johanese natočil ještě jednou v roce 1952 – tentokrát v titulní roli s Václavem Vydrou nejstarším a Evou Karelovou coby Kačenkou.

Zdramatizována byla i rodinná kronika U nás. Několikadílnou dramatizaci Jana Bora režíroval Bohuš Hradil v roce 1947 s Jaroslavem Vojtou či Františkem Kováříkem. Podle recenzenta Karla Zajíčka však pořad skončil „skoro až trapným zklamáním (…), postavy v Jiráskově díle výrazně přesvědčivé a nám blízké pak vyzněly bezmála pouťově, takže posluchač byl spíše odrazen od poslechu příštích dílů než získán“.

Hned dvakrát – v letech 1948 a 1949 – byla nastudována Magdalena Dobromila Rettigová s Růženou Naskovou v titulní roli (ta ji hrála již o deset let dříve pod vedením Jaroslava Hurta). Režijně ji vedl nám známý Bohuš Hradil. V dalších rolích vystoupili Jiří Steimar, Sylva Langová, Jaroslava Drmlová, Světla Svozilová, Antonín Zíb a mnoho dalších.

V květnu 1949 měla premiéru Jiráskova Kolébka v úpravě Olgy Horákové a s hudbou Oldřicha Letfuse. Horáková připravila i dramatizaci příběhu ze Starých pověstí českých – Staroměstský orloj (1956). Došlo i na další pověsti: o Horymírovi (dramatizace J. Z. Novák, režie Miloslav Jareš) či o Libuši (dramatizace Libuše Blažejová, režie Josef Svátek).

Došlo samozřejmě i na Jiráskovy historické husitské hry: režisér Přemysl Pražský nastudoval v roce 1951 Jana Žižku (jako Zikmund vystoupil Karel Höger), o rok později Jana Husa (v titulní roli Otomar Krejča). Trilogii uzavřel Jan Roháč z Dubé, kterého – tentokrát v režii Bohuše Hradila – ztvárnil Zdeněk Štěpánek.

Dramatizátor Vladimír Müller představil coby „obrázek ze staré Litomyšle“ Filosofskou historii (1951). Vavřenu hrál Václav Voska, Frýborta Otakar Brousek starší, Špínu Jiří Suk.

A nemohla chybět ani „dramatická báchorka“ Lucerna. Přemysl Pražský ji obsadil Marií Burešovou, Miroslavem Doležalem, Václavem Vydrou či Františkem Filipovským.

V roce 1952 se rozhlas vrátil k historické veselohře z doby mládí Václava IV. Kolébka. V režii Miloslava Jareše účinkovli Miroslav Doležal jako vypravěč či Václav Voska jako král Václav. A opět Otec, tentokrát v roce 1952 a v režii Miloslava Jareše.

Obětí tzv. divadla u mikrofonu se v roce 1953 stala Vojnarka. Nahrávka byla skutečně pořízena přímo z jeviště Národního divadla, a tak místo Marie Vášové, Jaroslava Průchy či Ljuby Skořepové slyšeli diváci spíše vrzání a bouchání dřevěné konstrukce scény.

V dramatizaci Eduarda Basse představil v roce 1954 režisér Pompe také Jiráskovy Písničky. Představili se tu Karel Beníško, Růžena Nasková, Alena Kreuzmannová či Ladislav Boháč.

V Plzni nastudoval režisér Václav Lohniský drama Emigrant (1956) s Josefem Větrovcem coby Janem Peškem či Čestmírem Řandou v roli emigranta Vrby.

K dramatu Gero se rozhlasoví tvůrci vrátili v roce 1957, tentokrát v Brně. Režisér Vladimír Vozák obsadil do titulní role Jaroslava Lokšu, jeho syna Sigfrida hrál Josef Karlík, kaplana Wulfharla Rudolf Walter.

Pro mladší posluchače ve stejném roce vznikla hra Knihy zapověděné, v níž její autoři Déda Papež a Jiří Kafka čerpali z románové pentalogie F. L. Věk. V režii Josefa Svátka účinkovali František Smolík, Vladimír Leraus, Miloš Nedbal, Vladimír Šmeral jako starý Věk a Marek Šipovič z Dismanova souboru v roli malého Františka.

V šedesátých letech nastudovali jako hru pro mládež plzeňští tvůrci Hejtmanskou slávu. Jinak doba Jiráskovi příliš nepřála, vlastenecké, husitské a obrozenecké téma posluchače nepřitahovalo. Není tedy divu, že výraznější pozornosti se dostalo komornímu dramatu Vojnarka. V brněnském studiu v něm v roce 1966 hrála titulní roli Vlasta Fialová.

Dramatizaci se nevyhnulo ani Bratrstvo. Brněnské studio jej nastudovalo v roce 1971 a pod vedením Vladimíra Vozáka se před mikrofonem vystřídali téměř všichni herci tamního Státního divadla.

V rozhlasové stereofonní úpravě vznikl i Záhořanský hon. Upravil a režíroval jej Josef Hajdučík a slyšet jste v něm mohli Vladimíra Brabce, Zdeňka Buchvaldka či Václava Postráneckého. Premiéru měl seriál v roce 1977. Výraznější však přeci jen byla starší verze z roku 1969, kterou připravil František Kožík a režírovala Alena Adamcová.

Došlo i na Psohlavce. V dramatizaci Zdeňka Zábranského vystoupili v roce 1978 plzeňští herci Viktor Vrabec, Václav Neužil st., Zora Kostková, NettaDeborská nebo Jiří Kostka. Režírovala je Jiřina Martínková.

V osmdesátých letech došlo k úspěšnému pokusu rehabilitovat Jiráska v očích mladé generace. V dramatizaci Oldřicha Knitla a režii Ladislava Rybišara měl premiéru jeho Poklad. Historickou novelu Maryla zdramatizovala v roce 1985 Dagmar Hubená a režijně ji zpracoval Josef Melč.

Toto je ovšem pouze nedokonalý výčet dramatických a dramatizovaných Jiráskových textů. Záměrně jsme se nevěnovali povídkám či četbám na pokračování, jinak by byl tento článek ještě mnohem delší…