Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Kruté obrazy z Gorkého dětství

Přidal: Premek |

Září 27, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 39/2021)

Začíná se balalajkami a výpraskem. Teprve potom se ozve hlasatelka uvádějící jednotlivé tvůrce. Jako by chtěl režisér předem upozornit dětského posluchače, že ho nečeká žádná selanka.

Rozhlasová hra pro mládež Širé pole (1986) vychází z knihy pamětí Maxima Gorkého Dětství, která vyšla již v roce 1913, ještě před sovětským pučem. Dramatizaci pro mládež připravila Anna Bohatová, režijně text uchopil Karel Weinlich.

Hra ukazuje otřesnou bídu ruského obyvatelstva 19. století a především snadno překročitelnou hranici mezi bohatstvím a chudobou. Malý hrdina příběhu Aljoša Peškov (budoucí spisovatel Gorkij) se totiž z relativního blahobytu u dědečka barvíře propadá následkem ničivého požáru do naprosté chudoby. Dostává se tak do sociálně bezprizorního stavu: nemá co jíst, nemá si co obléct, ale okolní chudáci jej stále berou jako bohatého “chlapečka”. Poznává tak nejen násilí a krutost bohatců, ale i těch největších chudáků. Přátelství nachází při honičce s partou dětských sběračů odpadků (Tomáš Töpfer, David Schneider a Tomáš Juřička); schová ho před nimi nemohoucí chlapec žijící v bedně, Ljoňka. Vznikne mezi nimi vztah drsný i láskyplný; když Aljoša zjistí, že největším Ljoňkovým snem je vidět širé pole, stane se jediným jeho životním úkolem sestavit kamarádovi vozíček, v němž by ho mohl vyvézt ven, do světa. Kvůli tomu je ochoten strávit i noc na hřbitově…

Postava vypravěče, kterou ztvárňuje Pavel Soukup, překvapivě nehovoří k posluchači, ale k hlavnímu protagonistovi, Aljošovi. “Tatínek umřel. Pak přijela pro tebe a pro tvou maminku babička. Potom jste jeli dlouho, několik dní. Parníkem po Volze. Tu cestu si přece pamatuješ… Není to zvláštní, vybavovat si všechny ty chvíle, které jsou už dávno pryč, které jsi prožil na celém světě jenom ty a nikdy už je nebudeš moci prožít? Kdyby ses nenaučil psaním zastavit čas, všechno by zahladily životy a smrti jiných. To bylo dětství, Aljošo. (…) Nezačal se v tobě zrovna tehdy probouzet spisovatel Maxim Gorkij?” Chlapec dokonce na jeho promluvy přím o reaguje. Prostřednictvím tohoto autorského subjektu se do děje zapojuje (či spíš jej přerušuje) dramatizátorka ještě několikrát, často aby doplnila nebo zdůraznila dobový a ideový kontext. Činí tak naštěstí nenásilně.

Antonín Hardt hraje Aljošova dědečka, barvíře Kaširina s pravým třídním nasazením; v krátké úvodní epizodě ho (ještě jako bohatý) bije prutem, po sociálním pádu se ze zavilého násilníka stane kňučící i zuřivý stařec, schraňující kopějky i kůrky od chleba. Babička Nataši Baženovové nijak nepřipomíná jedinou kladnou postavu Gorkého románu. Stále ji slyšíme hudrovat, láteřit či ustrašeně vzdychat, jako by k posluchači zabloudila ze socrealistické rozhlasové inscenace padesátých let.

Hlavní tíha leží na dvou protagonistech hlavních dětských rolí. Aljošu hrál Radim Špaček a Ljoňku Tomáš Longa, dvě dětské herecké hvězdy tehdejších let. Špaček přesně zachycuje duševní proměnu chlapce, který je pro svého kamaráda ochoten překonat strach a pomoci mu z letitého osamění. Tomáš Longa zase okouzluje bezprostředností, životním elánem i náhlými výlevy vzteku. Jeho Ljoňka je navzdory svému postižení optimistický, zvědavý na svět, který mu zatím zůstává uzavřen.

Dramaticky sevřený obraz z Gorkého těžkého dětství je autorsky i režijně zobrazen s neobyčejnou citlivostí a realističností. Pomohlo tomu především herecké nasazení dětských představitelů.

Historie rozhlasových her