Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Loupežnická holka uprostřed tajemného hvozdu

Přidal: Premek |

Listopad 12, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, březen 2017)

Uprostřed temných hvozdů se tyčí strmý kopec, na jehož vrcholku stojí loupežnický hrad. Hrad, který blesk rozťal na dvě poloviny a vytvořil tak hrady dva – s Pekelnou tlamou mezi nimi. Blesk, který udeřil za strašlivé bouře, během níž se narodila Ronja, dcera Mattise a Lovisy – a Birk, syn Borka a Undisy. Dvě děti dvou znepřátelených loupežnických rodů. Tak je postavena základní situace románu Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka, který v roce 1989 nastudoval Československý rozhlas.

Texty Astrid Lindgrenové se v rozhlase dočkaly hned několika realizací: v osmdesátých letech to bylo především Tajemství hradní jeskyně (1983), v letech devadesátých pak Mio, ty můj Mio, Bratři Lví srdce (1991) nebo Svěřte případ Bílé růži (1990, vše Karel Weinlich). Později přibyla ještě dramatizace nejzásadnějšího textu švédské spisovatelky – Pipi Dlouhá punčocha (2007, režie Vlado Rusko).

Relizátoři rozhlasové Ronji (dramatizátorka Helena Sýkorová, režisér Karel Weinlich) se museli vypořádat s faktem, že většina dětských posluchačů tehdy znala populární film z roku 1984 (režie Tage Danielsson). Zatímco filmová Ronja byla spíše hravá a podivný lesní svět plný skřítků vyvolával dětský úsměv, Karel Weinlich vsadil spíše na temnější stránky okolí loupežnického hradu. Hned na začátku nahrávky se prohánějí zuřivé větrnice (Yvetta Blanarovičová, Renée Nachtigallová, Marie Marešová), zvukově upravení skřeti – šedivíci svým zpomaleným hlasem vyvolávají u dětského posluchače úzkost podobnou té, kterou hereckými prostředky vyjevuje představitelka Ronji Irena Jeřábková (tehdejší členka DRDS). Zrovna tak vypravěč Rudolf Hrušínský přizpůsobuje svůj hlasový projev temnějším tónům textu, obzvláště na začátku zní až starozákonně, herecky obrábí každé slovo zvlášť, než se ho vzdá a pustí jej k posluchači. Hudební doprovod (Petr Mandel a Alan Vitouš) osciluje mezi zneklidňujícími flétnovými i orchestrálními motivy a rozjasněným závěrem. O to působivěji pak funguje bezpečný svět loupežnické rodiny: mateřská Lovisa (Slávka Hozová), vznětlivý, ale láskyplný otec (Petr Pelzer) a starý loupežník Plešek (Josef Patočka), k nimž se později přidá i Birk (Tomáš Longa).

Astrid Lindgrenová ve většině svých textů „klasický“ vztah mezi dospělými a dětmi a k autoritám vůbec programově rozrušovala. Vidíme to především v Pipi Dlouhé punčoše, která žije sama bez rodičů nebo u Karkulína ze střechy, který svého kamaráda vysloveně asociálně využívá. Ne každý je však na tuto poetiku ochotný přistoupit, o čemž svědčí recenze rozhlasové Ronji Klasika a „klasika“ od kritika Petra Pavlovského (vyšla v Literárních novinách v roce 2004). Pavlovský – asi celkem právem – vyčítá původnímu textu, že se jeho titulní hrdinka nijak nevymezuje vůči předmětu „rodinného podnikání“: „Je tu sice zmínka, že lidem „berou věci bez jejich souhlasu“, a že „ti lidé pak nadávají nebo i pláčou“. Ale co je to platné, když ani v závěru se na tom nic nezmění. Ronja odešla z domova kvůli něčemu jinému a v pohádkovém happy endu se k milovaným rodičům se svým kamarádem opět vrací. Dětští hrdinové se ptají dospělých a po pravdě se dozvídají, že lupiči lidem ubližují, a to všem (výslovně je řečeno, že nepomáhají ani chudým). Děti samy pak sice neloupí, ale to je asi tak vše – nijak se kradeného neodříkají a oloupených nezastávají.“ V závěru recenze je zcela nemilosrdný: „Nemohu si pomoci, ale výsledný dojem je kýč, maskovaný lyrikou a přehršlí strašidel pouze pro ornament. Není tu parodizující humor, jaký v souvislosti s loupežnickou látkou známe z K. Čapka, a není tu ani spolehlivá mravní ukotvenost pohádek klasických. Je tu jen infantilní variace na Romea a Julii, nepřesvědčivě problematizující vzájemný vztah otce a dcery, dceřina kamaráda k jejímu tatínkovi (v jednu chvíli je jeho rukojmím na teroristický způsob) a konečně všech jednajících postav k lidské společnosti vůbec.“

Historie rozhlasových her