Ten,co si tykal s Puškinem. Horčičkova režie Revizora

Přidal: Přemek |

Červenec 28, 2011

Přemysl Hnilička

(článek vyšel v Týdeníku Rozhlas 31/2011 v rubrice Novinky Radioservisu)

Gogolův Revizor – toť text pro tvůrčího umělce vpravdě osudový, podobně jako Hamlet, Král Lear nebo Smrt obchodního cestujícího. Navíc vždy umožňoval vyjadřovat se prostřednictvím klasického ruského dramatu k událostem a osobám přísně současným.

Osudovým se stal Chlestakov i v českém prostředí. V první polovině 20.století jej máme spojeného především s Ladislavem Peškem. Ten v padesátých letech vzpomínal: „Poprvé mi ho svěřil Hilar,ale smrt mu znemožnila realizovat režijní záměr. Hrál jsem ho pak s Frejkou,po válce s Honzlem a teď (1959) znovu s Pleskotem. Hilar mi říkal: Chlestakov – to je pekařský učedník s drápkem…. škrábe. Frejka viděl Revizora jako sen. Představ si: jedny dveře, dvoje dveře… deset… sto dveří. Honzlovi šlo zase o podstatu Gogolova smíchu. Pleskot mi zdůrazňoval pojem chlestakovštiny: Každý ho má v sobě, pomoz divákovi najít ten kousek Chlestakova v sobě.“ Nelze nevzpomenout také na nejslavnější českou inscenaci Revizora. Uskutečnila se v šedesátých letech v Činoherním klubu v režii Jana Kačera s Jiřím Kodetem (Chlestakov) a Pavlem Landovským (Hejtman).

I v rozhlase se Revizorovi dařilo. Tak jako na divadle,i na rozhlasových vlnách fungoval jako vynikající metafora malosti a podlézavosti před tyrany a diktátory. I proto byl inscenován Revizor po tzv. mnichovské dohodě. Také rok po válce se objevil na rozhlasových vlnách v úpravě Vladimíra Müllera s hudbou Václava Trojana, za režijním pultem byl herec a rozhlasový režisér Bohuš Hradil. V roli Chlestakova mohli tehdejší posluchači slyšet Josefa Pehra, hejtmana hrál Jaroslav Vojta,jeho ženu Míla Pačová a dceru Sylva Langová. Jak se inscenace tvůrčímu týmu zdařila, již dnes nezjistíme – záznam se tehdy ještě nepořizoval. V roce 1958 jej režíroval Jiří Roll a do zásadní dvojice Chlestakov – hejtman obsadil mladého Václava Vosku a Josefa Beyvla. Ani v tomto případě si jejich herectví nevychutnáme – v roce 1969 byla Rollova inscenace smazána.

Radioservis tedy vydal poslední z rozhlasových inscenací nestárnoucího Gogolova dramatu: Horčičkovu verzi z roku 1972. Její cesta od dokončení k premiéře trvala téměř rok – a není divu.. Inscenovat na počátku sedmdesátých let satiru – byť ruskou původem – nebylo jednoduché….

Zatímco Chlestakov Kodetův z Činoherního klubu je typický městský hejsek, který nastalou situaci využívá čistě intelektuálně a jeho reakce na ni je promyšlená a cynická, Postránecký (a také Horčička) jej pojímá spíše pudově; vše, co se mu nabízí, přijímá jako primitiv, který je na několik hodin postaven nad ostatní primitivy. Chvástá se, opájí se neobyčejnou mocí,jeho žádost,kterou směřuje k hejtmanově dceři a ženě, je chlípná, nikoli vypočítavá. Postráneckého Chlestakov je chudák, posazený projednou k velkému stolu plnému laskomin,a tím připomíná Holbergova Jeppeho, ovšem s tím rozdílem, že napáleným se nestane on,ale jeho nevědomí, zbabělí a zkorumpovaní hostitelé.

To je vůbec krásná sebranka: páteře a charaktery všelijak pokřivené a shrbené,násosky a patlalové, podvodníci a udavači, patolízalové a vůbec chamraď nevábná. Vší té nádheře ovšem vévodí Hejtman v podání Martina Růžka. Nevzdělanec a hrubián,nemotorně slabikující došlý dopis, to je nestárnoucí portrét těch, jaké nejvíce potřebují mocní na vedoucích místech. Kotel plný vší podlézavosti vůči vrchnosti a zpupnosti k podřízeným ovšem vybuchuje v momentě prozrazení Chlestakovovy pravé totožnosti. Nadávky a spílání, které v bezbranné zuřivosti směřuje vůči „pisálkům a škrabákům“, Růžek spíše zvrací,než říká. Je to pravý festival zloby i osamocené bolesti podvedeného čachráře. Právě pro bravurně skloubené herecké výkony i pro ne zcela běžný režijní výklad stojí za to poslechnout si Horčičkova Revizora znovu.